Pro období konce 18.století a začátek 19.století se používal termín romantismus. Romantismus – podle toho, co nám tehdy přednášeli učitelé – byl jakýmsi výrazem vzpoury proti dosavadnímu klasicismu. Romantismus vznikl jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály. („!“ - ano, mluvíme stále o přelomu 18. a 19. století...)

Tehdy poprvé začali umělci zobrazovat svět způsobem, v němž převládala obraznost a citovost nad rozumovostí – nad analytickým rozumem, což jim zůstalo – víceméně - dodnes.

Osvícenský optimismus vystřídala melancholie, stesk (oblíbený byl anglický termín „spleen“ – trudnomyslnost, smutek) a boj jednotlivce proti společnosti. Osamocení hrdinové trávili dlouhé hodiny v panenské přírodě, či byli zmítáni delirii a vášněmi. Oblíbenými motivy byly osamocení, noc, nebezpečí, tajemství, či cesty.

Nicméně – dnes jen málokdo se začte do děl, jimž literární historie připsala přívlastek „romantické“. Úplný konec všemu pak učinil muzikál „Les Miserables“.

Nicméně - tím trochu školometským úvodem jsem se chtěl dostat k německému básníkovi Heinrichu Heinemu, který patří k výrazným představitelům romantismu. Nebudeme tu „školometsky“ hodnotit jeho význam, ani nebudeme rozebírat jeho dílo, a nebudeme také rozebírat historky v jeho osobním životě, zmíníme jen, že jako mladý bankovní úředník pracoval na začátku 19.století ve Frankfurtu. A k celkové atmosféře romantismu uveďme ještě, že se jedná o období, jež následovalo bezprostředně po Velké francouzské revoluci 1789.