Pro období konce 18.století a začátek 19.století se používal termín romantismus. Romantismus – podle toho, co nám tehdy přednášeli učitelé – byl jakýmsi výrazem vzpoury proti dosavadnímu klasicismu. Romantismus vznikl jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály. („!“ - ano, mluvíme stále o přelomu 18. a 19. století...)
Tehdy poprvé začali umělci zobrazovat svět způsobem, v němž převládala obraznost a citovost nad rozumovostí – nad analytickým rozumem, což jim zůstalo – víceméně - dodnes.
Osvícenský optimismus vystřídala melancholie, stesk (oblíbený byl anglický termín „spleen“ – trudnomyslnost, smutek) a boj jednotlivce proti společnosti. Osamocení hrdinové trávili dlouhé hodiny v panenské přírodě, či byli zmítáni delirii a vášněmi. Oblíbenými motivy byly osamocení, noc, nebezpečí, tajemství, či cesty.
Nicméně – dnes jen málokdo se začte do děl, jimž literární historie připsala přívlastek „romantické“. Úplný konec všemu pak učinil muzikál „Les Miserables“.
Nicméně - tím trochu školometským úvodem jsem se chtěl dostat k německému básníkovi Heinrichu Heinemu, který patří k výrazným představitelům romantismu. Nebudeme tu „školometsky“ hodnotit jeho význam, ani nebudeme rozebírat jeho dílo, a nebudeme také rozebírat historky v jeho osobním životě, zmíníme jen, že jako mladý bankovní úředník pracoval na začátku 19.století ve Frankfurtu. A k celkové atmosféře romantismu uveďme ještě, že se jedná o období, jež následovalo bezprostředně po Velké francouzské revoluci 1789.
Na osobnosti Heinricha Heina je pozoruhodné, že se při svém pobytu v Paříži stýkal jak s baronem Rothschildem, tak s Karlem Marxem, kteří oba v té době v Paříži rovněž shodou okolností pobývali.
Víme s jistotou, že se Heine zúčastnil recepce při otevření Rothschildova nového hotelu na Rue de Lafitte. Není ale o Heinovi známo, zda se zúčastnil slavnostního „křtu“ Marxova Kapitálu...
Nebudeme zde rozebírat filosofii barona Jamese Rothschilda a tím méně ekonomické učení Karla Marxe. Začali jsme romantismem a tak se soustředíme na myšlenku z básníkova díla „Lázně v Lucce - Die Bäder von Lucca“.
Každý básník by měl být tak trochu filosofem. Pokud tomu tak není, můžeme se v jeho básních dočkat jen jakýchsi vzlyků a zoufalých rádoby-poetických obrazů, jimž snad někteří dávají přednost. Mnoho jiných čtenářů naopak ocení básníkův „analytický rozum“ - pakliže jest „přítomen“ - neboť v rámci básníkova poetického vidění světa je taková kombinace velice vzácná. Ta někdy může být úplným dobrodružstvím ducha.
Dovolím si Vám zde svými slovy prezentovat Heinovu myšlenku, jež ani zdaleka nemá charakter vášně či deliria, naopak, je příkladem skutečně chladného „analytického rozumu“ - a přivede nás až k „dobrodružství ducha“:
Heinrich Heine („Lázně v Lucce - Die Bäder von Lucca“, 1830)
„Revoluce mnohdy vznikají kvůli nedostatku peněz. V tomto smyslu bankovní systém svým včasným poskytováním peněz vládám brání mír v Evropě.
Náboženství již dnes nedokáže zaručit vládám, aby lidé poslouchali jejich příkazy, platili daně a vůbec – byli loajální k vládní moci. Bankovní úvěrový systém však může tento úkol plnit mnohem lépe. Tento systém v sobě obsahuje úžasnou morální sílu, a dostatečně spolupracuje i s vládní mocí, aby lidé nepodléhali revolucím, jako byla ta jakobínská ve Francii. Když není dost peněz, bankovní systém nabídne vládám „dluh!“.
To je věc, kterou náboženství nedokáže.
Úvěrový systém může působit jako náhrada starého náboženství.
Dluh se stane novým náboženstvím!
Když stará náboženská víra končí, nezbývá než, aby nová víra nahradila staré pravdy, jako bylo "požehnání", "vzkříšení" či "zmrtvýchvstání" - pravdami novými.
Konec citátu. Klobouk dolů před Heinrichem Heinem! Jeho moudrost je datována roku 1830. Dovolte mi pokračovat v dalších řádcích svými vlastními, zdaleka ne tak elegantními slovy...
Přece jen je současnost poněkud „syrovější“...
Na místo tradiční víry tedy přichází víra nová v nějakou moderní „Svatou Trojici".
Nejvyšším Bohem v nové „Svaté Trojici“ je "Bůh peněz", někdy bývá nazýván „Zlatým teletem“. Výrazem této "víry" je - "konzumerismus" a novou liturgií tohoto náboženství je reklama a marketing.
Nejvyšší Bůh se rohodl poslat na zemi svého posla.
„Geneze 6, 5: I viděl Bůh, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Člověk platí hotově!“
A tak nejvyšší monetární "Bůh peněz" seslal na zemi svého posla – syna Božího.
Tím poslem byl "Svatý Dluh".
Od té doby sedává po pravici Boha nejvyššího - „Svatý Dluh".
Ano – je to on, který se na oslu vypravil do Jeruzaléma a při svém příjezdu shledal, že všechny lavice (z akadského „banco“) v okolí Chrámu jsou obsazeny penězoměnci, kteří zamořili celý Jeruzalém „hotovými penězi“!
Božímu synu – „Svatému Dluhu“ – nezbylo, než aby vzal důtky a vyhnal penězoměnce z okolí Chámu. Prosím, berte v úvahu, že tento akt byl jediným aktem násilí, jehož se „Svatý dluh“ dopustil...
Jinak se ale jeho kázání nesla vždy v duchu:
"Matouš 5, 39: Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; kdo ti nepodepíše jeden nývrh dluhu, i kdyby Tě uhodil do pravé tváře, nastav mu i druhou – tedy - dej mu návrh jiný.“
On měl ale důvod penězoměnce „hnát“ z Chrámu ven! Plnil totiž „boží přikázání“, neboť hotové peníze jsou mor. Teprve "dluh" je tím druhem "peněz", jež si „Zlaté Tele“ přálo. Teprve „dluh“ je druhem peněz, jež ve skutečnosti nejsou "penězi", jsou to „fiat“ peníze.
Jedině ten, kdo chodí božímí cestami, a rozsévá dluhy, plní Boží přikázání.
A tím třetím v Trojici je Duch svatý. Neboť - jak stojí psáno:
Skutky apoštolů 5, 32 “My jsme svědkové toho všeho, že s námi je Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Duchem svatým v této moderní Svaté Trojici - jsou media. Ta nám dala tuto novou víru, „naočkovala nám ji“ a každý den naši víru v "Boha peněz" upevňují svými liturgickými zpěvy.
Pějí z kůru své"požehnání" za to, že žijeme v dluzích, opěvují "vzkříšení" pro ty, kteří nesplatili své dluhy bankám a vzývají "zmrtvýchvstání“ pro společnosti, které jsou v bankrotu...
Hosana, ó Hosana!
Nové náboženství plní svou úlohu dokonale.
S tou tradiční vírou v Hospodina má nová "víra" jen jedno společné - mesianismus, víru v lepší příští...
Tolik tedy o „Novém náboženství“ a uzavřeme toto literární soiré znovu myšlenkou Heinricha Heineho, kterou on uzavřel svoji úvahu o náboženství ve svém díle „Lázně v Lucce“:
„Není to zajímavé, že toto nové náboženství v „Boha peněz“ vzniklo přesně tam, kde se původně zrodila víra v Biblické poselství?“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: PV
