Miloš Horký: Ke studii Institutu Václava Klause

Navíc k tématu krize liberální demokracie vyšlo i několik knih. Jedním z autorů, je Yascha Mounk, který přednáší na Harvardu a je autorem nové knihy „Lidé versus demokracie: „Proč naše Svoboda je v nebezpečí a jak ji zachránit“ - (The People vs. Democracy - Why Our Freedom Is in Danger and How to Save It).

Dalšími autory nových knih jsou T.Snyder, profesor na Univerzitě v Yale, (The Road to Unfreedom ), W.Galston z Brookingsova institutu (Anti-Pluralism).

Obavy na osudem liberální demokracie vyjadřuje i internacionální tisk - Financial Times, britský Guardian, časopis Time apod.

Všichni definují jako své téma "populistickou hrozbu pro liberální demokracii".

Málokdy se v našem mediálním prostředí urodí – kromě úvah daných lokální politickou realitou - články či úvahy, jež by si vetkly za cíl vyrovnat se s „globálními“ problémy, jimiž se zabývá „globální“ tisk (nemám nyní na mysli přebírání zpráv z tiskových agentur a citace jejich názorů v našem tisku.)

Avšak think-tank Institutu Václava Klause se ve svém materiálu zabývá stejným tématem, jako světová media. Ve svém manifestu „Obrana demokracie před liberální demokracií“ staví ovšem – což je u něj od jisté doby pravidlem – zcela jinou vizi než tu, kterou nám předkládají autoři z Yale a Harvardu, autoři z Financial Times či Guardianu.

A protože nejlepším prostředkem, jak se seznámit s předmětem sporu, je konfrontace obou názorů, chceme vám dnes nabídnout výběr hlavních kontroverzních stanovisek včetně příslušných odkazů, abyste si mohli utvořit vlastní názor k některým bodům, jež v současnosti ovládají „globální“ politickou scénu.

A připusťme si to, jsou to body, jež budou zcela jistě mít vliv i na naše životy v budoucnu u nás doma, v Česku.

Jsme členy západní kultury, a tak dejme slovo nejdříve “nám“, našemu západnímu tisku:

Strany a osoby, jež jsou „nepřáteli“ liberální demokracie, jsou – Čína, Putinovo Rusko, Erdoganovo Turecko, Visegrád, kde se vyznamenává Polsko se svou soudní reformou a Orbán, se svým „Stop – Soros“. Zcela novým „příchozím“ je Itálie Giuseppe Conteho a Beppe Grilla, a v podezření je Rakousko Sebastiana Kurze.

Za pozornost v našem kontextu stojí fakt, že Viktor Orbán se pyšně prohlásil „neliberálním“ demokratem...

Za hlavní hřích Visegrádu jsou považovány kvóty na uprchlíky. Podle časopisu TIME (srpen, 2018) měl Vyšegrád přijmout 11 069 uprchlíků, a ve skutečnosti jich přijal 28.

Mezi těmi, které si představitelé liberální demokracie berou „na mušku“ osobně, jsou kromě těch, o nichž už byla řeč, Donald Trump (Yascha Mounk dokonce uvádí, že jeho zvolení presidentem U.S.A. bylo „nejpozoruhodnějším“ projevem demokratické krize...), dále Marie Le Pen, nizozemský Geert Wilders, Rodrigo Duterte (filipínský president), a samozřejmě severokorejský Kim Jong-un.

Chybí nám Maduro z Venezuely, a rovněž kubánský prezident Diaz-Canel.

Výčet stran či jmen, jež podle studie think-tanku IVK, nebude přátelsky nakloněn jejím závěrům, je překvapivě chudý.

Je to „politický, intelektuální i mediální establishment zemí Západu“.

Nutno říci, že tažení globálního tisku proti "populistické hrozbě liberální demokracii" vlastně neobsahuje nic nového, neboť „hříchy a nepravosti“ všech jejích protagonistů jsou dostatečně známy, neb jsou „popularizovány“ již delší dobu, což poněkud snižuje vypovídací hodnotu těch článků.

Zato studie pražského think-tanku obsahuje několik myšlenek, jež jsou v našem „politickém“ rybníčku relativně nové, a jistě si tak zaslouží pozornost.

A tak opusťme „globální“ animozity a věnujme se věcem, kterými obě strany zdůvodňují svá stanoviska.

Tedy – nejdříve – opět „naši“, tedy západní tisk:

“Občané jsou už dávno zklamaní politikou”, píše v Guardianu Yascha Mounk, a říká dokonce „občané mají plné zuby liberální demkracie,“ a v mnoha případech se přiklánějí k populistům.

Populismus je na vzestupu.

Jak by kdysi napsali dva dnes „polozapomenutí“ ideologové: „Evropu obchází strašidlo populismu...“

Co je vyčítáno „populistům“ (bez politicko-geografického určení místa a bez komentáře k zařazení do výčtu):

Jsou jistá formální pravidla demokracie, jež je možno kontrolovat:

Prezident nebo předseda vlády povolí soudním instancím, aby vyšetřoval protiprávní jednání členů své vlády, místo toho, aby nechal zastřelit prokurátora...
při kritice v mediích president bojuje s nimi opět na stránkách novin, místo toho, aby zrušil jejich vydávání nebo pronásledoval novináře
když takový vůdce prohraje volby, opustí prostě sídlo vlády a „odevzdá moc“, místo toho, aby se stále „držel moci“.

Ale mnoho těchto pravidel je neformálních, tudíž jejich nedodržování je těžké kontrolovat, nakolik jsou dodržována – příklady:

vláda nepřepíše volební pravidla měsíc před volbami, aby maximalizovala své šance na výhru,
populisté neglorifikují autoritářské vůdce z minulosti, a nehrozí, že se chystají zavřít své oponenty nebo že se chystají porušovat práva etnických a náboženských menšin,
strana, která prohraje volby, nebude v posledních dnech svého úřadování brát či omezovat pravomoce instituce, již musí opustit
vládnoucí strana nechá zvolit i opozičního soudce, než aby nechala křeslo na Nejvyšším soudu neobsazené

Zdá se, že toto jsou výtky víceméně technického charakteru výkonu státní moci, než protest proti zásadnímu porušování pravidel demokracie.

A co vyčítá think-tank IVK „politickému, intelektuálnímu a mediálnímu establishmentu zemí Západu“?

Na rozdíl od „technických“ výtek západního tisku, jde o silný protest principiálního charakteru.

Think-tank IVK vyčítá „liberální demokracii“, že „zužuje pojem demokracie – jako obecného prostoru a mechanismu pro otevřenou politickou soutěž – na jednu jedinou podobu uspořádání společnosti. A tím chce vlastně demokracii jako takovou sprovodit ze světa.“

A think-tank IVK má i viníka – vinny ohrožením svobody jsou zejména evropské „elity“. Studie staví do přímého protikladu demokracii liberální a parlamentní.

„Když jsme se zbavili komunismu a vstupovali do postkomunistické éry, naším zcela dominantním, ne-li výlučným cílem byla svoboda a s ní – pro nás jako její záruka neodmyslitelně spojená – parlamentní demokracie,“ uvádí studie think-tanku IVK.

Proto jsme zvonili na „Václaváku“ klíči, viďte?

„Není náhodou, že ideologové liberální demokracie o parlamentní demokracii nehovoří. Vypadla z jejich slovníku,“ uvádí popravdě studie.

„Pojem „liberální demokracie“ je eufemisticky znějící zástěrkou ... pro snahu o vyřazení možnosti, jak tento systém demokratickými prostředky změnit.“

„Politické elity se snaží národní státy všemi cestami oslabit, narušit, zbavit je posledních zbytků suverenity.“

„Pokoušejí se zlikvidovat národní identitu jejich obyvatel.“

To je ovšem principiální kritika, která si zcela jistě zaslouží pozornost.

Nebudeme již zacházet hlouběji do dalších myšlenek studie think-tanku IVK, ale podívejme se, jaké jsou příčiny tohoto stavu?

Příčina je podle Institutu IVK nadmíru prostá – je to ona „liberální“ demokracie sama, jež omezuje a dokonce brání při uskutečňování demokracie parlamentní.

Ale příčiny identifikuje i západní tisk:

Zdá se to neuvěřitelné, ale za jednu z příčin, proč lidé na Západě volí „populistické“ strany, je „skepticismus mladých lidí k demokracii“ - (Guardian – Mounk).

V tomto smyslu je východní Evropa ještě stále dostatečně „naivní“ a v demokracii věří...

Ale nyní vážně:

Lidé, kteří se narodili v padesátých a šedesátých letech minulého století, zažili hrozbu fašismu jako děti. Strávili své formativní roky během studené války, kdy strach ze sovětského expanzionismu byl realitou komunismu. Když jsou dotázáni, zda je pro ně důležité, aby žili v demokracii, mají určitý smysl pro to, jak by mohla vypadat alternativa. Milénniálové v zemích, jako je Spojené království nebo USA, naopak sotva zažili studenou válku a možná nikdy i nepoznali někoho, kdo bojoval s fašismem.

Skutečnost, že mladí lidé mají malou představu o tom, jak by mohla vypadat alternativa k jejich vlastnímu systému, jsou ochotni zapojit se do politického experimentování populismu. Kritiku (velmi reálných) nespravedlností a pokrytectví systému, v němž vyrostli, mnozí z nich začali považovat za oprávnění k jeho nápravě.

A právě v tomto poznání, jež bylo publikováno v Guardianu, dosáhl Yascha Mounk kritického bodu svých úvah:

Uvědomme si, že čas plyne, a dnes uplynulo už téměř třicet od „Sametu“. To je skutečně dlouhá doba, která kromě jiného znamená, že dnešní „zralí“ lidé, tedy lidé, kteří především tvoří veřejné mínění a „náladu“ ve společnosti, jsou lidmi, kteří byly vychováni již v novém systému po „Sametu“. Jsou to lidé, kteří neznají hrůzy totalitarismu.

Ale jsou to i lidé, kteří byli vychováni za podmínek, kdy zmizela jakákoliv „ideologická“ konkurence. Celé devatenácté století bylo konkurencí dělnické a kapitalistické ideologie, téměř celé dvacáté století bylo konfrontací komunistické a kapitalistické ideologie.

A nyní už třicet žijeme v podmínkách vítězné dominance kapitalismu.

30 je dlouhá doba, uvědomme si, že První světová válka skončila v roce 1918 a už 20 let po té začala Druhá světová válka.

A s ním první totalita u nás, se kterou nakonec válčil celý svět.

A po něm u nás následoval jiný totalitní režim, který lidé dokonce při nástupu nadšeně vítali.

Jemu učinil konec až „démos“ po 40ti letech.

Třicet let bez reálné ideologické konkurence v dnešním globalizovaném světě je námětem k zamyšlení, zda se nám nevrací podmínky právě pro vytvoření totalitního režimu ať v té či oné podobě.

Myslím, že studie think-tanku IVK je natolik závažná, že si v našich mediích zaslouží větší pozornost, než obskurní otázku: „K čemu vlastně slouží Institut Václava Klause?“

„Miomilas“