Mirko Raduševič: Tři zamyšlení nad afghánskou misí

Martin Koller: Jediné řešení je opustit Afghánistán

Situace v Afghánistánu se nemění desítky let. Veškeré mise neřeší základní problém, ať to byla mise sovětská, americká nebo mezinárodní. Jde o stát, který je ovládán feudalismem spojeným islámem. Vládnoucí kasta vydělává obrovské peníze na obchodu s drogami jenom za období 2016–2017 narostl export drog o sto procent. Většina těchto drog směřuje do Evropy. Výsledek je takový, že špinavé peníze z těchto drog mizí zaprvé v šedé ekonomice… Není vlastně žádný zájem, aby se v Afghánistánu přestalo bojovat, aby zemi ovládl organizovaný zločin, který stojí na drogách. Představa, že tam někdo bude pěstovat pšenici, když dostane jen pár dolarů za pytel, zatímco za krabičku drog daleko víc, je naprostý nesmysl. Bohužel se na tomto vývoji projevila EU, která se postavila proti americkému návrhu, aby se zničila chemickými prostředky všechna maková pole v Afghánistánu. My tady vlastně na jedné straně posíláme vojáky tam bojovat proti terorismu a na straně druhé podporujeme obchod, který terorismus živí. Každý odborník na terorismus řekne, že základem je obchod s drogami.

Nyní jediný možný krok po 17 letech neúspěšného boje je, kdy vojáci mimo mikrofon přiznají, že ovládají maximálně 4 km od základny tzn. na dostřel zbraní obrněných vozidel a minometů. Některé základny jsou zásobovány letecky, neboť po zemi se tam nelze vůbec dostat, tak jediné řešení je opustit Afghánistán a nechat Afghánce, ať si tam vyřeší svoje problémy a zastavit možnost transferu drog z Afghánistánu, a tím donutit tamější bossy, aby tam udělali pořádek a začali fungovat jako normální stát, což znamená využívat tamní zdroje surovin, které mohou přinést obrovské zisky a začali fungovat a chovat se jako civilizovaní lidé. (ZDE)

Matyáš Zrno: Odejít?

Na předchozí názor zareagoval Matyáš Zrno, který byl v letech 2010–2011 šéfem civilní části českého Provinčního rekonstrukčního týmu, který pomáhal obnovit afghánskou provincii Lógar. „Bývalý důstojník vojenské kontrarozvědky Koller říká, že se máme z Afghánistánu stáhnout, protože se věci prostě nedaří. Ano, nedaří. Ale když se naposledy Západ na Afghoš vybodl, přijel Bin Ládin a vznikly tam výcvikové tábory, kde se vycvičili teroristé na 9/11,“ uvádí Zrno a dále se nad Afghánistánem a tím, co se nyní stalo českým vojákům, zamýšlí: „Každá smrt našich mužů vyvolá otázky po smyslu mise v Af. Oprávněně. 17 let, trilióny USD a tisíce mrtvých, k tomu heroin. Konec v nedohlednu. Lhal bych, kdybych nepřiznal, že mě (a skoro každého) nepřepadaly pochybnosti. Ale odejít? To šlo v 19. stol. Ne v propojeném světě dneška. Viz: @MatyasZrno

Názor bývalého vojáka Ing. Jaroslava Štefce, CSc.:
Česká republika je i přes mlžení politiků zapojena v regulérní válce

Smrt vojáka je vždy smutná záležitost, ostatně jako každá jiná smrt. Zvlášť když k ní dojde daleko od domova. Málokdy je ale „hrdinská“. Hrdinou se totiž člověk nestává tím, že ho zabije sebevražedný fanatik na hlídkové patrole v cizí zemi, v níž je pro většinu obyvatel jen jedním z mnoha nenáviděných okupantů.

Četl jsem mnoho komentářů k tragickému úmrtí tří českých vojáků v Afghánistánu. Velmi různorodých. Od prázdného tlachání politických hlavounů, přes spoustu emotivních vyjádření sounáležitosti a soucitu s pozůstalými, po až nenávistné výlevy vůči české armádě a vojákům. Prudce zesílila také kritika naší účasti v Severoatlantické alianci a v aliančních misích. Celkem logicky, i když to považuji za „pláč na špatném hrobě“.

Je totiž naprosto nesmyslné vinit tím, co se stalo, českou armádu a naše vojáky. Můžeme se rozčilovat nad naší účastí v zahraničních misích, lát našemu členství v NATO, ale musíme respektovat fakt, že o členství ČR v Alianci rozhodla řádně zvolená poslanecká sněmovna, o české účasti v misích rozhodovaly demokraticky zvolené vlády a katastrofální stav AČR, neschopné bránit vlastní zemi, jde v plném rozsahu na vrub premiérů předchozích vlád, jimž péči o ni ukládá zákon. A opět jedině tyto demokraticky zvolené politické orgány mohou tato rozhodnutí změnit a začít měnit i AČR.

Česká republika je i přes mlžení politiků zapojena v regulérní válce. Vznosná slova o tom, že účastí na misi v Afghánistánu bojujeme proti terorismu u nás doma, mohla možná mít určitý smysl v dubnu 2002 a v dalších dvou letech, kdy jsme posílali do této země postupně 6. a 11. polní nemocnici a polní chirurgický tým. Přetrvával šok z útoku na newyorská Dvojčata, média se předháněla v líčení hrozeb teroristických útoků vůči západním zemím, k nimž se tak rádi počítáme... A Usáma bin Ládin byl nejhledanějším teroristou světa. Aspoň oficiálně.

Od té doby se však situace radikálně změnila. Čeští vojáci se od roku 2004 podílejí na „ostrých“ válečných operacích. Zabíjejí, a umírají. První zemřel 4. května 2007, poslední tři 5. srpna 2018. Smrt těch posledních v sobě nese čtyři zajímavé paradoxy situace kolem Afghánistánu, nad nimiž je asi dobré se trochu zamyslet.

Prvním paradoxem je fakt, že všichni tři zemřelí vojáci jsou relativně „staří“ – nejmladšímu bylo 25 let, nejstaršímu 36. Tátové od rodin. To je spojeno se zvláštnostmi a podivnostmi personální politiky AČR a způsobu výběru lidí do misí, o nichž tu ale dnes psát nehodlám.

Druhý paradox je také spojen s věkem tragicky zahynulých vojáků. Operace Trvalá svoboda byla zahájena 7. října roku 2001. V tom roce bylo nejstaršímu z nich 19, a dalším dvěma jen 11 a 8 let. V roce zahájení války, v níž měli později zemřít, chodili do druhé a páté třídy ZDŠ. Neměli o ní v té době nejspíš ani ponětí, přesto se stala o 17 let později jejich osudem. Válka v Afghánistánu dnes trvá už téměř třikrát déle než druhá světová válka, a zatím o šest let více než dobrodružství USA ve Vietnamu (oficiálně 1964 až 1975).

Třetí paradox je spojen s výsledky operace Trvalá svoboda. Hlavními cíli, deklarovanými USA údajně v odpověď na teroristické útoky z 11/9 (kvůli nimž dokonce aktivovaly článek č. 5 smlouvy o NATO), bylo zajetí Usámy bin Ládina a dalších členů Al-Káidy, zničení islamistického režimu Tálibánu, nastolení míru, ochrana obyvatelstva, rekonstrukce zničených oblastí, výcvik afghánské policie a armády a pomoc s ustavením státní samosprávy. Jak nedávno prohlásil prezident Trump, z deklarovaných cílů se za celých 17 let nepodařilo splnit prakticky nic. Co tam tedy armády USA a dalších 45 zemí včetně naší celou tu dobu dělaly?

A konečně čtvrtý paradox je spojen s velmi radikálními změnami politické a bezpečnostní situace v Evropě za posledních 17 let, zejména s masivním přílivem nelegálních islámských imigrantů a růstem hrozby teroristických útoků nejen „někde tam daleko“, ale dokonce i přímo v naší zemi. Velkohubým prohlášením našich politiků o „několika uprchlících", „situaci pod kontrolou“ a „neexistenci islamistické hrozby v ČR“ dnes už věří opravdu jen skutečně prosté duše. Vše začíná nasvědčovat tomu, že jediným správným místem, na němž by AČR měla bojovat proti mezinárodnímu terorismu a jeho nositelům, bude velmi brzy území naší vlastní země.

Jako bývalý voják cítím skutečně hlubokou a nepokryteckou lítost nad třemi zmařenými životy „kolegů ve zbrani“. Byť jsme generačně někde jinde. Vyjadřuji rovněž hlubokou soustrast jejich rodinám. Rodiče by neměli pohřbívat své děti, stejně jako by děti neměly zůstávat bez otců. Co však také cítím, je znechucení nad nadcházejícími politickými „tanci na hrobech“, nad trapnými projevy, v nichž se čeští „politici“ budou předhánět v oslavných tirádách a slovních šarádách na oslavu „hrdinů“, kteří se jimi určitě stát nechtěli. Závěrečná slova balady Karla Kryla, Píseň neznámého vojína, to myslím vystihují zcela přesně.

Pánové a dámy, kteří si plni vlastenecké vervy budou u příležitosti převezení padlých do ČR a jejich pohřbu pouštět huby na špacír, by měli určitě zvažovat i nedávnou zprávu, že Spojené státy se rozhodly jednat o konci války přímo s radikálním hnutím Tálibán, ovládajícím (neoficiálně) už více než 50 % území Afghánistánu. Trvajícím na tom, že podmínkou jakéhokoli míru je odchod všech cizích vojáků ze země. Bude se ČR také chystat na odchod z Afghánistánu? Asi nejstrašnější je totiž padnout na samém konci války...

Ing. Jaroslav Štefec, CSc. je bývalý voják, vysokoškolský pedagog a vědecký pracovník. Strojař, vystudoval obor Raketová technika na bývalé Vojenské akademii v Brně, a v tomtéž oboru získal titul CSc. Poradce a spolupracovník ministra Vladimíra Vetchého. V roce 1998 založil a do roku 2000 řídil první Národní úřad pro vyzbrojování ČR. V té době člen Rady národních ředitelů pro vyzbrojování NATO, nositel prověrek „PŘÍSNĚ TAJNÉ" pro ČR a „COSMIC TOP SECRET ATOMAL“ pro NATO. Mezinárodní auditor kvality, vědecký pracovník Ústavu managementu a podpory vzdělávání a Ústavu strategických studií Univerzity obrany v Brně, dlouholetý externí spolupracovník Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV Karlovy university. ČR. V roce 2009 spolupracovník ministra Alexandra Vondry při jeho akci „sekání chapadel“, která vyvrcholila podstrčením neoznačené pistole do jeho vozidla policií ČR, snahou obvinit ho za nedovolené ozbrojování a dalšími diskreditačními akcemi ze strany tehdejšího vedení Vojenského zpravodajství. Dlouholetý odpůrce korupce ve státní správě, především v resortu obrany, v současnosti poradce a mediátor firem českého obranného průmyslu „na volné noze“.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.