Hned úvodem je potřeba si vymezit, o čem je řeč. Z pobřežních muslimských států severní Afriky, tedy z dnešní Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka, útočili piráti od konce 15. do začátku 19. stol. na vše, co plulo kolem. Přes opakovaná krátká příměří, hlavně s anglickou korunou a propuštění pár set anglických otroků dosáhl konečný účet tisíce zabraných nebo potopených lodí a přes 1 milión bílých otroků. Aby byla neschopnost evropských panovníků ještě více podtržena (jaká podobnost s dneškem), byli napadáni obyvatelé přímořských osad; byli zajímáni, bránící se zabíjeni a vše vyrabováno. Dokonce bylo takto napadeno několik vesnic a městeček až na Islandu a odvezeno několik set budoucích otroků.

Největší trh a počet otroků byl soustředěn v Alžírsku, ale krutosti marockého sultána Moúláje Ismá´íla, u jehož dvora se příběh Thomase Pellowa odehrává, se nikdo nevyrovnal. Této lidské zrůdě činilo velké potěšení vidět téci krev, samozřejmě lidskou. Všude kolem sebe šířil strach; v ohrožení byl kdokoli, i jeho nejbližší sloužící a příbuzní. Utínání hlav, kterého se osobně účastnil, bylo to nejmilosrdnější. Jeho černá garda, jejíž původ byl u zajatých dětí, vycvičených k absolutní poslušnosti, byla jeho osobní stráží, ale nejvíce jí však bylo užito jako surových popoháněčů otroků při práci, což v praxi bylo neustálé bití; v neposlední řadě byli také popravčími. Oko sultána uspokojovali nejen stínáním, ale také upalováním zaživa, půlením nešťastníka od rozkroku k hlavě, přibíjením odsouzence na vnější bránu jako potravu pro lvy, bičováním až k smrti, také zasypáním zaživa maltou a kamením do tlustých zdí nově budovaných paláců a opevnění atd. Oblíbenou zábavou sultána bylo t.z. pohazování, kdy byl odsouzenec vyhazován gardou tak, aby si při dopadu zlomil vaz.

Když si pak otevřete Wikipedii, nestačíte se divit: ….“ i jako dělník po boku svých otroků“…. Je neuvěřitelné, co se dá o takové karikatuře člověka napsat:

Nejvíce je však historie města spjata s působením sultána Moulaye Ismaila, za jehož vlády trvající 55 let (1672–1727) vyrostlo z provinčního města velkolepé hlavní město celé říše s dvaceti branami, více než padesáti paláci a přibližně 45 km hradeb s prvky maurské architektury. Tato doba bývá proto označována jako „Zlaté časy Meknesu“. Moulay Ismail byl vyhlášený stavitel po celém Maroku (budoval celá města, přístavy, ochranné kasry, paláce i mosty). Nejvíce se však věnoval Meknesu, kde se rozhodl uskutečnit rozsáhlý stavební program, na němž se podílel nejen jako hlavní architekt, ale někdy i jako dělník po boku svých otroků a zedníků. Peníze na tyto výstavby čerpal zejména z vojenských výprav jak na jihu proti berberským národům, tak na severu proti Evropanům.