Před téměř dvaceti lety, ve dnech 4. a 5. prosince 1999, se konal v Liberci X. kongres ODS. Rozdal jsem tehdy všem účastníkům na začátku „Volební materiál Miroslava Macka“, neboť jsem byl opět navržen do funkce místopředsedy. Je zajímavé po těch letech číst z něj kupříkladu tyto odstavce: Pokládal bych za chybu, pokud by se ráz kongresu nesl pouze ve znamení současných politických problémů a nezabýval se převážně střednědobými a dlouhodobými výhledy naší politiky. A to zvláště v době, kdy naším politickým protivníkem není jen klasická levice a její ideologie, ale neméně nebezpeční hledači a tvůrci třetích cest, a to bez ohledu na jejich stranickou příslušnost a bez ohledu na tom, zda se skrývají za fasádou občanské společnosti, nepolitické politiky, elitářstvím nikým nevolených vlivových skupin či šiřitelů soumraku ideologií.

Čtenář glos P. S. mi napsal:

Ke stávce učitelů mám dva postřehy – oba ze školy v malém městě:

Jedna z učitelek, subjektivně jedna z těch nejlepších na škole, se vyjádřila následovně. Pokud bude muset být při stávce na pracovišti, stávkovat nebude. Pokud bude moci během stávky zůstat doma, ke stávce se připojí.

Maminka tří dětí napsala do školy, že bude po škole požadovat náhradu svého platu, neboť již má vyčerpanou dovolenou a musela by si vzít v zaměstnání neplacené volno. A světe div se – škola, která je jinak kvůli stávce zavřená, ony tři děti přijme a „pohlídá“ po dobu běžného provozu. Možná dobrý precedens pro případnou další stávku učitelů.