Miroslav Pořízek: Nedožitých sto let Jiřího Hájka

20.10.2019 20:04

Mezi dnes opomíjenými osobnostmi najdeme celou řadu zajímavých postav, které zanechaly významnou stopu na poli mnoha oborů. Od vědy a techniky až po kulturu a sport. Literární a divadelní kritik, historik, ale rovněž novinář a spisovatel Jiří Hájek mezi ně každopádně patří (nezaměňovat s Jiřím Hájkem (1913 – 1993), v 60. letech ministrem školství a zahraničí).

Miroslav Pořízek: Nedožitých sto let Jiřího Hájka
Foto: pixabay.com
Popisek: Smuteční kytice - ilustrační foto

Na svět přišel nedlouho po konci 1. světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala 2. světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistů. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti jeho otce. Za doby studií na reálném gymnáziu v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze – Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí. Brzy po příchodu do hlavního města též začal spolupracovat s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Své první básně publikoval již v polovině 30. let v měsíčníku Mladá kultura. Právě to mu pomohlo, aby jej jako nově příchozího studenta z venkova plnohodnotně a s respektem přijali i spolužáci. Formovala jej i sportovní činnost v libeňské Jednotě proletářské tělovýchovy. Roku 1937 při sportovních slavnostech Federace proletářské tělovýchovy obsadil v závodě mužů na 100 metrů druhé místo. V té době vstupuje do KSČ. Dusná atmosféra končící první republiky brzy došla ke svému tragickému vyvrcholení v podobě mnichovské zrady a řádění henleinovských bojůvek v pohraničí, jejichž agresivita sílila s každým dalším ústupkem západních spojenců a výbojnou politikou řízenou fanatickým vůdcem z Berlína. I tyto události se samozřejmě promítaly do života tehdejších mladých lidí, Jiřího Hájka nevyjímaje.

Po maturitě nastoupil k dalšímu studiu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu a francouzštinu. Studium však na podzim 1939 přerušilo uzavření vysokých škol fašistickými okupanty. V listopadu 1939 byl jako vysokoškolský student zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde zůstal až do svého propuštění v dubnu 1942. Právě zde zpočátku roku 1940 prošel stejně jako všichni nově příchozí nejhoršími pracovními komandy. „ Pro nás bylo vrcholem úspěchu dostat se na takové komando, jako byla například kanalizace v esesáckém sídlišti za lágrem, nebo tahat na zvláštních popruzích nákladní vozy na pneumatikách, které v odborné lágrové terminologii sluly rollwagen. U jednoho takového rollwagenu jsem pak vydržel déle než rok.“ Hájek měl i později jisté štěstí, když se dostal jako „ manuálně obzvláště netalentovaný intelektuál“ na práci v továrně na výrobu obrazových rámů, ještě později pak do stavebního truhlářského závodu. Přesto i zde dny utíkaly pod tíhou všudypřítomného utrpení a smrti velmi pomalu. Velkým povzbuzením pro vězně byly v zimě 1941/1942 zprávy o první velké porážce nacistů v této válce na mrazivých pláních pod Moskvou.

V polovině dubna 1942 se pak konečně i Jiří Hájek dostává na seznam českých studentů, kteří měli být 20. dubna tohoto roku propuštěni. Člen vězeňské samosprávy, německý komunista Harry Naujoks, mu před propuštěním poskytl několik cenných poznatků: „ Podívej se, nebudete to mít ani doma lehké, vracíte se vlastně z malého koncentráku do jiného mnohem většího koncentráku, kde ovšem je podstatně větší naděje, že se dožijete konce války. Co budete moci doma dělat, uvidíte sami. Jedete do poměrů, které vůbec neznáte. Nezapomeňte však, že tu zůstává dál na dvacet tisíc lidí. Nezapomeňte, co jste tu viděli a zažili. Nevíme, kolik se z nás, kdo zůstáváme, dožije konce: ať se však s námi stane cokoliv, vy musíte udělat vše, aby se svět dozvěděl, co je to nacismus a SS a jak jsme s nimi bojovali…“

Po návratu domů do Prahy pracoval Jiří Hájek až do konce války v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze. Brzy začal být činný také v ilegálních, komunisticky orientovaných organizacích Předvoj a Pochodeň. Od října 1944 patřil mezi členy IV. ilegálního vedení ÚV KSČ. V ilegálním tisku se v prosinci 1944 objevila informace o tom, že byl konstituován prozatímní IV. ilegální ÚV KSČ a zveřejněno jeho programové prohlášení. Po osvobození dokončil válkou nuceně přerušené vysokoškolské studium (čeština a historie). Absolvoval roku 1949. Během studia byl současně redaktorem Rudého práva a Tvorby. Krátce po válce napsal s výhledem do mírové a lepší budoucnosti tyto věty: „ Vracíme se do univerzitních poslucháren, laboratoří a klinik ne proto, abychom se utopili v samoúčelném odbornictví, nýbrž proto, bychom mohli svými vědomostmi a svou odbornou průpravou co nejlépe sloužit na všech úsecích života vlastního národa, za jehož svobodu jsme bojovali, za niž položili své životy naši nejlepší druhové. Nic z toho, co jsme prožili mezi 17. listopadem 1939 a 5. květnem 1945, nechceme a nesmíme zapomenout. Neboť utrpení i velikost těchto let nás na život a na smrt pevně zakotvuje v řadách pracujícího lidu, v řadách budovatelů nové lidové demokracie, očištěné od velkoburžoazních zrádců a pomahačů nacismu.“

Na přelomu 40. a 50. let se na dva roky stal členem vedení dramaturgie Československého státního filmu. Roku 1951 odtud ale z politických důvodů propuštěn, ve stejném roce se mu narodil syn Petr. Do roku 1953 se živil jako literát na volné noze. Po tomto nepříjemném období naplno rozvíjí další literární práci, která mu nese nejen osobní uspokojení, ale i zasloužené uznání nejen ze strany kolegů, ale i širší veřejnosti. Před polovinou 50. let se stává nejprve vedoucím redaktorem a později šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. V polovině 50. let zde začal redigovat edici Květy poezie. Na samém sklonku tohoto desetiletí spoluzakládá a vede příštích deset let měsíčník Plamen. Dával zde prostor nejen řadě našich autorů, kteří byli pro tehdejší režim jen málo přijatelní, ale i autorům zahraničním. Často právě těm, které režim rovněž příliš nemiloval. V roce 1963 patří mezi organizátory mezinárodní konference k 80. výročí narození Franze Kafky. Jiří Hájek byl u počátků mnoha básnických a spisovatelských talentů. Zejména v 60. letech se věnoval vyhledávání talentů a jejich uvádění do povědomí čtenářské obce. Kromě toho sám byl plodným autorem. Napsal množství knih a odborných studií. Ačkoliv v sobě nezapřel všestrannost, především byl literárním a divadelním kritikem. Rovněž však i historikem, publicistou, zejména v mládí psal i verše, v neposlední řadě pak působil jako pedagog. Publikoval zejména recenze, kritické stati, portréty spisovatelů, glosy či polemiky. Najdeme jej jako autora přehledových úvah a teoretických studií o divadle. Jeho dílo zahrnuje na tři desítky větších a menších knižních monografií. Řadu knih jiných autorů doplnil předmluvou nebo doslovem. Jako literární kritik a teoretik se věnoval například osobnosti a dílu Marie Majerové, J. K. Tyla či Jarmily Glazarové. Podílel se jako autor i na několika sbornících a je spoluautorem několika kolektivních publikací. Krizová léta 1968-1969 jej zastihla jako vedoucího redakce nakladatelství Svoboda.

K pracovním pozicím, na nichž zanechal svou výraznou stopu, patří nepochybně léta strávená v týdeníku Tvorba, který řídil v období let 1969-1977. Tvorba se pod Hájkovým vedením stala respektovanou tvůrčí dílnou kvalitní publicistiky. On sám dobře věděl, že jen svobodnou diskusí a volnou výměnou názorů i s občasnými ostrými střety lze najít cestu k hodnotnému dílu, přitom při zachování vysokých nároků na novinářskou práci bez laciné podbízivosti mocným v pozadí i čtenářům. Hájek se nebál jít do střetu s nadřízenými a této odvaze učil i své kolegy. Básník Karel Sýs připomněl před nedávnem vlastní zkušenost z práce v Tvorbě té doby: „ Nezažil jsem jiného šéfa, který by řekl: Jsem rád, že umíte víc, než já. Jiří Hájek neměl z nikoho a z ničeho strach, ani z „pekelného“ ÚV. A učil nás témuž. Po jeho nuceném odchodu se ovšem mnohé změnilo. Někdy stačilo, když jen odjel na dovolenou…. V Tvorbě Jiřího Hájka jsem poprvé a naposledy pocítil, co je to opravdové soudružství. Nevystavovalo se na odiv, prostě jsme cítili cosi jako hrdost, že můžeme sloužit dobré věci.“ Hájek musel Tvorbu opustit po publikování povídky Exil, kterou napsal syn Petr. Pojednávala o tom, jak vyloučený člen strany neunesl svou rodinnou a osobní situaci a spáchal sebevraždu.

V roce 1977 byl Jiří Hájek jmenován profesorem na katedře dějin umění a estetiky Univerzity Karlovy. O několik let později přechází do Kabinetu pro studium českého divadla Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V roce 1990 ve svých 70 letech odchází do penze. Ani po převratu z KSČ nevystoupil. Dále občas publikoval, zejména v Rudém právu a Haló novinách. Zemřel 13. října 1994. Jeho nejbližší, kolegové, přátelé i širší veřejnost se s ním naposled rozloučili v krematoriu v pražských Strašnicích.

Hájkův spolupracovník z období jeho vedení Tvorby Miloš Prošek na něj před dvěma lety zavzpomínal a připomněl tak z vlastní zkušenosti jeho postoj k lidem i práci: „ V druhé polovině šedesátých let minulého století (tuším, že to bylo v roce 1967) jsem se zúčastnil v pražském Slovanském domě diskusního večera věnovaného tehdejší české literatuře a životu celé české společnosti. Přišlo sem několik set zájemců – mladších i starších. Zaznívala nejrůznější stanoviska – namnoze protikladná. Vystoupil tu i Ladislav Štoll – přední literární kritik, teoretik, publicista, široce známý veřejný činitel. Atmosféra houstla od okamžiku, kdy zmínil své názory zveřejněné v jeho studii, která byla věnována české socialistické poezii a obecněji celé české literatuře. Ozvaly se hlasité protesty provázené bušením, výkřiky, pískotem. Své vystoupení proto řečník neukončil – neuspěl ani při opakovaných pokusech… Vzápětí se do diskuse přihlásil Jiří Hájek, tehdy stále ještě šéfredaktor už zmíněného časopisu Plamen. Znal jsem jeho stanoviska, vím, že určitě nebyly v mnoha směrech shodné se Štollovými. Kultivovaně, zcela však důrazně vybídl zúčastněné k toleranci odlišných názorů – projevy vyúsťující ve znemožnění diskuse jednoznačně odmítl a vyzval k jejímu pokračování.“

V době po roce 1990 nejsou osobnost Jiřího Hájka a jeho dílo téměř vůbec připomínány. Nic to však nemění na tom, že tato osobnost vytvořila během svého tvůrčího života výrazné dílo co do rozsahu i nezpochybnitelné odbornosti. Pokud dnes čtenář mladšího věku sáhne po knize Už jdeme po ulici, mnohé z jeho díla i poválečných životních osudů pochopí, a to bez povrchní kritiky i laciné idealizace. Generační zpověď těch, kterým zvláště surovým způsobem uzmula nejlepší léta jejich života válka, může být pro každou další generaci nejen cenným svědectvím, ale i pobídkou k úsilí o naplnění vlastních pracovních a osobních cílů.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Nářez Martina Kollera k 17. listopadu: Svědectví z místa. Jak to bylo. Naštve komunisty, Rusy, „havlisty“ a vlastně úplně všechny

16:22 Nářez Martina Kollera k 17. listopadu: Svědectví z místa. Jak to bylo. Naštve komunisty, Rusy, „havlisty“ a vlastně úplně všechny

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA Pokud dnes někdo kritizuje pracovníky z tehdejšího Prognostického ús…