Na svět přišel nedlouho po konci 1. světové války. Na vlastní kůži zakusil neutěšené sociální poměry meziválečné republiky. Náležel k mladé generaci, již nemilosrdně poznamenala 2. světová válka. V souvislosti s uzavřením českých vysokých škol fašistickými okupanty v roce 1939 zažil krutou perzekuci. Byl odvlečen do koncentračního tábora a více než dva roky zde s podobně postiženými mladými lidmi živil naději na návrat domů. Zkušenosti s životem období první republiky a obludnou válečnou fašistickou mašinérií jej přivedly do řad komunistů. Zapojil se i do ilegálního odboje. Po válce působil v několika redakcích, stal se uznávaným literárním kritikem. Publikoval řadu odborných textů a na tři desítky knih.

V letošním roce si připomínáme sto let od jeho narození současně také pětadvacet let ode dne, kdy nás opustil. Jiří Hájek se narodil 17. července 1919 v jihočeském Pacově do rodiny truhláře. Vyrůstal se čtyřmi staršími sestrami. Právě šťastné dětství, byť u něj trvalo jen do jedenácti let věku, do „tragické, náhodné a zbytečné smrti“ jeho otce, jej ovlivnilo do dalších životních etap. Vzdělání zpočátku získával v rodném městě, kde navštěvoval obecnou školu. Reálné gymnázium začal studovat v Pelhřimově, ale dokončil jej až v Praze, kam se rodina přesunula po předčasné smrti jeho otce. Za doby studií na reálném gymnáziu v Pelhřimově i po letech vzpomínal jako na místo, kde získal důležité vklady do budoucna. Na debatní kroužky a profesory Šmídu a Šubrta. Na opakovaně zdůrazňovanou pobídku k učení se samostatnému a kritickému myšlení.

Po příchodu do Prahy dostal díky nezměrnému úsilí své matky stipendijní místo v internátu středoškolských studentů v Dejvicích. Ačkoliv do školy dojížděl přes půl města, vážil si možnosti dále studovat, což potvrzoval velkou pílí a velmi dobrými výsledky ve studiu. V Praze – Libni v pohnutém roce 1938 úspěšně odmaturoval. Dokonale poznal prostředí typické pražské proletářské čtvrti. Jeho pohled na veřejné dění pak formovala i atmosféra strýcovy hospůdky ve Střížkovské ulici a tamní návštěvníci pocházející z typického libeňského dělnického a maloúřednického předměstí. Brzy po příchodu do hlavního města též začal spolupracovat s levicovým studentským hnutím Mladá kultura. Své první básně publikoval již v polovině 30. let v měsíčníku Mladá kultura. Právě to mu pomohlo, aby jej jako nově příchozího studenta z venkova plnohodnotně a s respektem přijali i spolužáci. Formovala jej i sportovní činnost v libeňské Jednotě proletářské tělovýchovy. Roku 1937 při sportovních slavnostech Federace proletářské tělovýchovy obsadil v závodě mužů na 100 metrů druhé místo. V té době vstupuje do KSČ. Dusná atmosféra končící první republiky brzy došla ke svému tragickému vyvrcholení v podobě mnichovské zrady a řádění henleinovských bojůvek v pohraničí, jejichž agresivita sílila s každým dalším ústupkem západních spojenců a výbojnou politikou řízenou fanatickým vůdcem z Berlína. I tyto události se samozřejmě promítaly do života tehdejších mladých lidí, Jiřího Hájka nevyjímaje.

Po maturitě nastoupil k dalšímu studiu na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studoval češtinu a francouzštinu. Studium však na podzim 1939 přerušilo uzavření vysokých škol fašistickými okupanty. V listopadu 1939 byl jako vysokoškolský student zatčen a převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde zůstal až do svého propuštění v dubnu 1942. Právě zde zpočátku roku 1940 prošel stejně jako všichni nově příchozí nejhoršími pracovními komandy. „ Pro nás bylo vrcholem úspěchu dostat se na takové komando, jako byla například kanalizace v esesáckém sídlišti za lágrem, nebo tahat na zvláštních popruzích nákladní vozy na pneumatikách, které v odborné lágrové terminologii sluly rollwagen. U jednoho takového rollwagenu jsem pak vydržel déle než rok.“ Hájek měl i později jisté štěstí, když se dostal jako „ manuálně obzvláště netalentovaný intelektuál“ na práci v továrně na výrobu obrazových rámů, ještě později pak do stavebního truhlářského závodu. Přesto i zde dny utíkaly pod tíhou všudypřítomného utrpení a smrti velmi pomalu. Velkým povzbuzením pro vězně byly v zimě 1941/1942 zprávy o první velké porážce nacistů v této válce na mrazivých pláních pod Moskvou.