Odkud se války berou? Co je jejich příčinou? Bylo by možné je vymýtit nebo aspoň výrazně omezit? Dějiny lidstva nás přesvědčují o tom, že války jsou od nepaměti jejich neoddělitelnou součástí. Cílené nebo vnucené řešení konfliktů bylo běžné mezi tlupami pravěkých lovců, mezi kmeny a městy starověku i mezi středověkými a novověkými říšemi; nejinak se chovají i dnešní národy a státy. Příčinou střetů bývají materiální zájmy, ale ty se zpravidla kryjí vznešenými důvody.

Proč čtvrtá křižácká výprava, která měla osvobodit svatou zemi od pohanů, v roce 1204 dobyla a vyplenila Konstantinopol, hlavní město východokřesťanské říše oplývající bohatstvím a přepychem? Řád německých rytířů kryl dobyvačné záměry svého vojenského tažení na východ, doprovázené vyvražďováním celých etnik, posvátnou evangelizační misí. Hitler se netajil kořistnickými úmysly, ale glorifikoval je rasovou teorií, která nadřazeným Germánům dává právo kolonizovat a likvidovat méněcenné národy. Sovětský svaz motivoval vpád svých armád do Afghánistánu v roce 1979 bratskou pomocí, o kterou ho požádali vzbouřenci v Kábulu, ale bylo zřejmé, že sovětští politici mají na mysli splnění dávného snu carů – získat kontinentální říši přístup k otevřenému jižnímu moři. Američané zapojili do boje proti sovětům, svému protivníku číslo jedna, mudžahedíny, kteří posvětili – a dodnes světí – svůj boj proti okupantům náboženskými důvody. Ve strategii západních interventů islám nehrál podstatnou roli, náboženský fanatismus mudžahedínů oceňovali jako výtečnou bojovou motivaci, ale netušili, že se právě tento duchovní faktor obrátí proti nim. Spojené státy své války zdůvodňují demokratizační misí, odporem proti uzurpátorům; vadil jim afghánský Karmal a irácký Husajn, ale extrémním islámem sankcionovaní dědiční diktátoři v Saudské Arábii jim nevadí ­- rozhoduje ropa, peníze, obchod. Omezit vznik válek může pouze redukce materiálních zájmů a nadřazených ideologických momentů, které staví hráče na šachovnici dějin proti sobě. Dobře víme, jak je to těžké; potřebuje to mnoho úsilí a času. Ale není jiné cesty. Pacifismus, neodporování zlu a dobře míněné volání po míru nemohou samy o sobě válkám zabránit. Hlas filosofů, spisovatelů, teologů, vědců bývá slyšet jen tehdy, kdy válku ospravedlňují. Připomeňme vystoupení desítek předních německých intelektuálů, kteří se na podzim 1914 unisono postavili za Viléma II. a válku velebili jako boj za ochranu evropské kultury před ruskými a slovanskými barbary. Také slavnostní provolání osmdesáti amerických vzdělanců, kteří podpořili druhou americkou invazi do Iráku (přitom se dokonce dovolávali slov svatého Augustina), patří spíš do dějin hanebností, než do panteonu hvězdných okamžiků lidstva.

Vraťme se k základní otázce. Způsobuje války přírodní zákon, podobný tomu, který určuje vzájemné vztahy mezi živočišnými druhy? Musí se i lidské skupiny, vymezené rasou, jazykem, národností, náboženstvím, společenskými institucemi, kulturou a dalšími příznaky, vzájemně vybíjet? Je to nezbytnou podmínkou, aby se udržely jako zvláštní skupiny? Četba bible a Homéra, dvou zakládajících děl evropské kultury, nás vede k závěru, že války jako nedílná a historiky glorifikovaná součást dějin starověkých národů tvoří bezpříznakové pozadí života lidí všech národů, států, obcí, stavů, náboženství. Starý zákon obsahuje popisy vyhlazovacích, neobyčejně lstivých a krutých válek, které vedly židovské kmeny, zaštítěné Hospodinem, s vyznavači jiných model a bohů. Pokud budou ortodoxní židé lpět na doslovném výkladu Starého zákona, nic je nepřesvědčí o tom, že válka o vlastní víru a bytí není jejich osudovým údělem, břemenem vloženým Hospodinem na bedra vyvoleného národa. Důležitější než mír je věrnost dějinnému poslání. Pokud se v politice Spojených států prosadí názor konzervativců, že Bůh pověřil americký národ, aby ve světě šířil svůj privilegovaný způsob života, své pojetí demokracie a kapitalismu, nebude svět zbaven hrozby globální války. Pokud koncepci i praktickou politiku Ruské federace zásadně ovlivní nostalgie po starých carských i sovětských časech, pokud se bude ruské národní vědomí vyhraňovat v konfrontaci se Západem, pokud je nebude traumatizovat komplex porážky a obklíčení, nedojde k oblevě, studená válka zmrazí naděje na odzbrojení a mír. Pokud konzervativní kruhy v Americe i jinde ve světě, podporované mezinárodními bankami, průmyslovými podniky, vojenskými štáby, masmédii, budou nadále podporovat do nebe volající nerovnost majetku a moci ( 1 % lidí vlastní stejné množství peněz a statků, jako celé lidstvo! ), pak se budou neustále  hromadit důvody ke vzpourám a válkám. A ty si již najdou, podle příkazu daného místa a situace, vlastní ideologické zastřešení. Ani v tomto případě nejde o etiku, náboženství nebo ideologii, ale o život. Hlad je největší stimul revolucí.

Homérova llias, pokladnice starořecké pozemské i sakrální moudrosti, nabízí jiné pojetí světa, než jaké přináší Starý Zákon. Ale na začátku příběhu je to zase válka. Homérovu válku, na rozdíl od Hospodinem režírovaných krvavých srážek pouštních kmenů, podněcuje faktor velmi pozemský a lidský (podle Nietzcheho „al zu menschliches“, příliš lidský). Bojovníci na obou stranách prokazují své válečné dovednosti, neštítí se lsti a spoléhají na podporu bohů. Básník neopěvuje fanatickou zaslepenost bojovníků ani na jedné, ani na druhé straně, i když ví, že muži dosahují vrcholu ctností právě tváří v tvář smrti. Dějinná skutečnost slavné antické éry byla, bohužel, jiná; čteme-li Herodota nebo Suetonia, neubráníme se zděšení nad tím, jakou klíčovou roli hrála válka v životě starověkých národů a s jakým gustem se tehdejší králové a vojevůdci na obou stranách dopouštěli zvěrstev; například Sulla, Nero, Caligula a mnozí další nezabíjeli jen z nějaké nevyhnutelnosti, ale masakry jim byly zdrojem potěšení.

Fascinace masakry trvá dodnes. Masmédia, zvláště film a televize, pod rouškou zábavy a vzrušení tuto perverzní úchylku podporují. Na záměrném vyvolávání pudů se dá vydělat. Jeden příklad za všechny. Nedávný japonský filmu evokuje barvou, hlukem, pohybem a slovy slávu samurajů, zabijáků poslušných nejvyšších zákonů oddanosti, bojové cti a statečnosti; šógun, klíčová postava ústřední scény, jehož bezpečnost stála život desítek vojáků, krátce předtím, než ho proklál meč samuraje-nadčlověka, prohlásil, že je šťasten, že mohl prožít tak krásnou podívanou, jakou byla bitva, při které přišel o život. Kam se na požitek z masového zabíjení, které nám štědře nabízí i demokratický Hollywood, hrabe anglický romantický básník Thomas de Quincey se svou apostrofou Vraždy jako krásného umění. Teprve když se vraždění jaksepatří znásobí, když nám popisy pera a ještě více barevné záběry kamer přiblíží na dosah ruky potoky krve, desítky rozbitých lebek a těl, velkolepé následky granátů a pum, teprve potom se dostávají pudy, přírodní základ člověka, ke slovu. Tento návrat do jeskyň, brlohů a na stromy je, bohužel, tím nehorším, čím války infikovaly, otrávily, znešvařily člověka, stvořeného (prý!) k obrazu božímu. Mezi vrahy, kteří jediným gestem zruší lidskou postatu člověka, nejsou jen islámští teroristé, ale také osmělí šílenci střílející nazdařbůh a bez ideologického krytí – čím víc lidí sprovodí ze světa, tím víc se naplní jejich perverzní přání. Jakkoli se zdá, že osobními důvody motivované zabíjení osamělců nemá de iure nic společného s masakry islámských teroristů, nelze popřít, že oba typy zabíjení jsou de facto spřízněny. Někdy, jak ukázal nedávný případ masakru v charitativním ústavu v Kalifornii, policie se domnívala, že pachatelé patří k oslamělým zoufalcům, teprve později odhalila jejich spojení s Islámským státem.