Oldřich Hein: Touha po moci

11.03.2021 14:37

Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že jejich vlastnosti, schopnosti a předpoklady jsou mnohem lepší a vyšší, než tomu tak ve skutečnosti je. Nesnesou odpor ani ústrky, a pokud se tak stane (třeba již v dětství anebo v mládí), dokáží v sobě dusit hněv, zlobu a nenávist až do té doby, než se jim opravdu podaří dostat k moci (občas se to opravdu stane) – a pak všichni v úděsu žasnou (Caligula, Nero, Attila, Mohamed, Čingischán, Tamerlán, Lenin, Stalin, Hitler aj.).

Oldřich Hein: Touha po moci
Foto: Hans Štembera
Popisek: Oldřich Hein na horolezecké výpravě na řecký ostrov Kalymnos.

Pokud totiž takový člověk není vychován ke skromnosti a autokritickému myšlení, za příznivých společenských okolností snadno podlehne klamné představě, že právě on se hodí pro „vysokou“ politiku anebo je dokonce vyvolen či předurčen k velkým společenským úkolům a přeměnám. Tato zákeřná a opojná ješitnost, samolibost a pýcha dokáže časem nakazit kohokoli, kdo není náležitě mravně vyspělý a není schopen správně vnímat a rozpoznávat nejen okolní pravou skutečnost, ale i sebe sama. Právě proto byla ve starověkém Řecku věnována taková pozornost rozvoji filosofie, neboť v ní byla spatřována přirozená obrana proti možné samovládě. Znalost historie, filosofie, psychologie a mravních zásad totiž umožňují nejen rychlé a správné rozhodnutí, ale i rychlé a správné jednání.

Na rozvoji ješitnosti, samolibosti a pýchy se ve všech dobách účinně podíleli nejen nekritičtí rodiče, ale i rozliční pochybní přátelé, jejichž chvála zaměřená pouze k vlastnímu prospěchu mnohdy vedla ke vzniku nejrůznějších tyranů a diktátorů, kteří zavinili smrt a utrpení mnoha milionů lidí.

„Každý (je) sám sobě hlavním a největším pochlebníkem, a proto lehkomyslně přijímá ve svém okolí toho, v němž vidí i přeje si mít svého svědka a schvalovatele.“
z Chairóneie – asi 49-120 n.l.; Jak se rozezná pochlebník od přítele.)
(Přátelé a pochlebníci; Nakladatelství Odeon 1970, str.9-10)

„Člověka mohou omámit a dokonce do záhuby strhnout ti, kdo ho nepravdivě a nezaslouženě vychvalují."
(tamtéž, str.51-52)

Někomu spadne moc do klína bez námahy a bez vlastního přičinění díky rozmarům Osudu, Náhody a Štěstěny (po celá staletí platí pořekadlo „chodí štěstí dokola, pak si sedne na vola!), jiný si ji vydobude zbraní a osobní statečností, jiný podlostí, lstí, lží a zákeřností a jiný se dere k moci přes překážky a nezřídka i přes mrtvoly. Historie lidstva zná tisíce nejrůznějších vládců, jejichž mentalita, skutky i osudy byly mnohdy plné násilí a krveprolití – faraonů, králů, císařů, papežů, chánů, sultánů, kalifů, rádžů, šógunů apod., z nichž někteří byli dokonce šílení anebo tělesně postižení.

„Jsou lidé, kteří vůbec nedbají práva a cti, jen aby dosáhli moci.“
(Marcus Tullius Cicero – 106-43 př.n.l.; O povinnostech. Kniha třetí/21)
(Nakladatelství Svoboda 1970, str.156)

„Vidíš je všady, jak bez cíle bloudí a hledají životní cestu, jak závodí vtipem a soupeří urozeností, a s napětím sil se pachtí ve dne i v noci, aby se dostali k moci a ovládli obec.“
(Titus Lucretius Carus – 94-55 př.n.l.)

Moc je pro každého nerozumného, nevědomého a mravně vyhaslého jedince zdrojem neobyčejně příjemných pocitů. Přináší totiž možnost vládnout, poroučet, nařizovat, urážet, mstít se, ponižovat i trestat a být nejen středem pozornosti, ale i zdrojem obav a strachu, což mnohým mocným přináší potěšení a zlovolnou radost. Kromě toho je takové mocenské postavení velmi často spojeno s nejrůznějšími hmotnými a finančními výhodami, protože kdyby měli být vládci chudí (Platónův ideální vladař), nikdo by vládnout nechtěl.

Rozsah moci závisí na stupni společenského žebříčku, na jaký se danému jedinci podaří „vyšplhat“. Nejníže jsou úředníci, opájející se vlastním minimem moci a rozličným způsobem šikanující své spoluobčany anebo podřízené, na kterých si léčí svůj pocit méněcennosti. Po nich následují policisté, státní zástupci, soudci, poslanci, senátoři, ministři, premiéři a nakonec i hlavy států. Ti všichni jsou nadáni určitou mocí a vlivem a pocit moci je nadýmá až k prasknutí. Přitom z hlediska historie jsou jen nepatrným a bezvýznamným smetím v dějinách lidstva, více či méně otravujícím společenské prostředí v daném úseku dějin. Svoji individuální nesmazatelnou pečeť mohou dějinám vtisknout pouze svojí výjimečností, kterou může být nejen příkladná moudrost a spravedlivost, ale i nemravnost, zhýralost, zkaženost, krutost a hrůzovláda. Bezvýznamný úřednický a mocenský „střed“ přitom bývá velice rychle zapomenut; často již v okamžiku, kdy je takový úředník, státní zástupce, soudce, poslanec, senátor, ministr, premiér anebo dokonce představitel státu vystřídán svým nástupcem.

Pokud kdokoliv podlehne touze po moci, pak čím větší je jeho sebestřednost, tím vyšší je i jeho vytoužený cíl a tím větších se dopouští nemravností, aby tohoto cíle dosáhl. Největších nemravností se dopouštějí ti uchazeči o moc, jejichž skutečné povahové vlastnosti, schopnosti a předpoklady by je nejen měly z mocenského boje úplně vyloučit, ale i doživotně diskvalifikovat. Tato chmurná zkušenost se osvědčila ve všech dobách a je pozoruhodné, že i mnozí současní politici a dokonce i uchazeči o nejrůznější ministerská křesla nejenže nemají potřebnou kvalifikaci k zákonodárné činnosti anebo k řízení určitého rezortu, ale dokonce bezelstně přiznávají, že o zásadách normotvorby a řízení společnosti vlastně vůbec nic nevědí – nehledě na to, že i jejich mravní předpoklady k výkonu obecně prospěšné činnosti jsou mnohdy zcela nulové.

Anketa

Věříte léku ivermektin?

66%
7%
hlasovalo: 15191 lidí

„Daleko největší podvodník je ten, kdo klamně vzbudí o sobě představu, že je schopen řídit stát, třebaže není k ničemu dobrý.“
(Sókratés – 469-399 př.n.l.)
(Xenofón – Vzpomínky na Sókrata; Nakladatelství Svoboda 1972, str.54)

„A hle, mezi těmi, kteří se chtějí stát odborníky v řečnění a ve veřejné činnosti, jsou také takoví lidé, kteří si myslí, že bez přípravy a bez cvičení, z ničeho nic se jimi stanou sami od sebe.“
(Sókratés; tamtéž, str.143)

Čím je mocný člověk nemravnější a neschopnější, tím větších nemravností se dopouští, aby se udržel u moci. Od nemravného člověka totiž nelze očekávat, že by byl schopen chovat se mravně a že by dokázal vykonávat získanou anebo svěřenou funkci moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně a uměřeně. Nerozumný, nevědomý a hloupý člověk totiž nemůže vykonávat činy moudré, uvážlivé a uměřené, stejně tak jako nespravedlivý, nepoctivý, neslušný a zlý člověk nemůže vykonávat činy spravedlivé, poctivé, slušné a dobré.

Mocný člověk se bojí o to více, čím více zlých skutků vykoná, a čím víc se bojí, tím je podezřívavější. Proto přestává věřit svému okolí i svým spolupracovníkům, neustále vyhledává a ničí domnělé nepřátele a jeho podezřívavost se postupně může vyvinout až v duševní poruchu anebo chorobu. Nakonec se stane nejen obávaným, ale i nenáviděným tyranem, jehož konec je zákonitý a neodvratný.

„Musíme se podle staré poučky přičinit o to, abychom se vyhýbali trojímu: nenávisti, závisti a opovržení. Možnost být obávaným způsobila mnohým lidem, že se museli sami bát.“
(Lucius Annaeus Seneca – 4.př.n.l.-65 n.l.; Čtrnáctý list Luciliovi)
(Nakladatelství Svoboda 1982, str.23-24)

Všichni mocní téměř bez výjimky bezmezně věří se svoji „šťastnou hvězdu“, genialitu a osudové předurčení k vládě, ačkoliv ve skutečnosti umějí pouze mistrovsky lhát, „mlžit“, žvanit a slibovat. Přesto však téměř vždycky dokáží přesvědčit své důvěřivé spoluobčany, aby v jejich domnělé a nezřídka i úmyslně předstírané přednosti nekriticky věřili, stejně jako v ně věří i oni sami.

„Povinnost, slušnost, důstojnost, poctivost, jednání správné, jednání čestné, činy hodné velitele, činy hodné římského národa, podstoupit kdejaké nebezpečí pro vlast, zemřít za vlast – když takto mluvíš, my hlupáci žasneme, ty se asi v duchu směješ.“
(Marcus Tullius Cicero – O nejvyšším dobru a zlu.)
(Antická próza - Dialog a satira; Nakladatelství Odeon 1977, str.240)

Po všech neblahých historických zkušenostech je neuvěřitelné a nepochopitelné, že na celém světě se stále ještě najde tolik nerozumných, nevědomých a hloupých lidí, kteří nekriticky věří nejrůznějším začínajícím politikům, demagogům i nadšeným uchazečům o moc a mylně se domnívají, že předchozí teoretická, praktická, filosofická i mravní výchova je pro politiky zcela nepotřebná a že schopnost k řízení státu se získává automaticky pouhou volbou k výkonu zodpovědné státní funkce. Nikdo totiž není dokonalý a nikdo se také okamžikem dosažení moci nestane rázem čestným, pokud tento mravní základ již nemá dlouhou dobu v sobě. Vnitřní mravní hodnoty se získávají pouze dlouhodobým mravným způsobem života a nelze je automaticky získat jako součást výbavy poslanecké, senátorské, ministerské, premiérské anebo prezidentské kanceláře. Stejně jako mravný život vytváří předpoklady pro soustavné posilování vlastností kladných, život ve slávě, bohatství, přepychu a v prostředí prolezlém intrikány a pochlebovači vytváří předpoklady pro posilování vlastností záporných. Čestnost totiž nechodí ruku v ruce s mocí a takové náhodné spojení je spíše výjimkou, ke které dochází jen na krátký čas v průběhu dlouhých věků. Rozhodující jsou pouze skutky mocných, podle nichž lze usoudit na míru jejich mravní vyspělosti.

„Nikdy nemůže dosáhnouti štěstí ani obec, ani žádný muž, který by se po celý život neřídil spravedlností spolu s rozumností, ať už by měl tyto ctnosti sám v sobě, či že by byl náležitě vychován a vzdělán v zásadách zbožných vládců.“
(Platón vzkazuje Diónovým příbuzným a přátelům přání všeho dobrého.)
(Antická próza – O vlastním osudu. Nakladatelství Odeon 1973, str.20)

Již od starověku je známo přísloví, že „ryba smrdí od hlavy“. Ve státě s nemravnými politiky a státními představiteli se proto zákonitě rozmáhá nemravnost, protože neřesti mocných svádějí ostatní občany k omlouvání vlastních prohřešků a vedou k všeobecnému poklesu kázně a rozvoji zločinnosti. Vzniká tak obecně nemravné společenské prostředí, ze kterého pak lze jen velice obtížně vybrat mravného kandidáta na veřejnou funkci. Koloběh nemravnosti se tím uzavírá a stává se pevným řetězem, který pak dlouhodobě svírá celou společnost.

Opět se blíží volby. Už bychom se opravdu měli poučit z našich chyb a nedávat hlasy populistům, demagogům, dezinformátorům a lhářům. Pokud totiž nedokážeme rozeznat pravdu od lži, bude to zkáza demokracie.

JUDr. Oldřich Hein

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Jozef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Václav Hošek: Zločinec není našinec

7:34 Václav Hošek: Zločinec není našinec

Společnost je rozdělená, covid znepřátelil rodiny na život a na smrt. Tak tohle se nám snaží namluvi…