Má vlastně velké štěstí: domohl se postavení, o němž se mu donedávna nemohlo ani zdát. Nemá za sebou dílo, jež by ho činilo přirozeně způsobilým k jeho dosažení. Do Poslanecké sněmovny se jeho strana dostala s „odřeným hřbetem“, navíc s finanční podporou z podivného zdroje. Kdyby pan prezident nesetrval v odporu k jmenování poslance Filipa Turka ministrem čehokoli, možnost jmenování ministrem zahraničí by nevyvstala. A kdyby pan prezident neprojevil nepřiměřenou laskavost a jeho jmenování by odmítl, nevychovanec by se mohl jen tiše vztekat. Hnutí Milion chvilek by kvůli němu rozhořčené občany na náměstí nesvolalo. Nespokojenec by měl být vděčný oběma svým dobrodincům a užívat si radostně své chvilky slávy, které v případě pádu této vlády a nových voleb se už nemusí nikdy vrátit.

Od nepřátelství vůči panu prezidentovi se prostě neoprostí: vše dobré, čeho se mu od něho dostalo, je mu málo. A zapomíná na obecnou lidskou slušnost, která by ho měla přimět, aby se choval přiměřeně nepoměru hodnoty osobností: jeho voličská podpora je nepatrná a zásluhy za ním žádné. Obecná slušnost vyžaduje , aby se obrovský rozdíl v kariérách a téměř generační věkový rozdíl promítly do uctivého chování.

Petr Macinka místo toho pokračuje ve frackovitém vystupování. Po šaškovském kousku se starým Rudým právem za prezidentovými zády při jeho projevu následovalo poučení, že prezidentův  výrok o vhodnosti přehodnocení vztahu k maďarské vládě je „irelevantní“, protože o zahraniční politice rozhoduje vláda. To je sice pravda, ale pan prezident má právo svobodně projevit názor, a vzhledem k hodnotě jeho osobnosti moudrá vláda by se nad ním zamyslela. A Petr Macinka není v tomto ohledu mluvčím vlády. Pochybuji, že veřejnost zajímá, co poradí vládě. Posledním kouskem je jeho snaha zmařit účast pana prezidenta na summitu NATO v Ankaře. Byla by to zásadní změna v polistopadových zvyklostech a zejména upření prezidentovi ústavního postavení představitele státu navenek a vrchního velitele armády (NATO je přece vojenské uskupení). Názor, že nemá jet na summit, protože je představitel opozice, je popřením jeho ústavního nároku. Prezident má za sebou mohutnou voličskou podporu, přičemž mezi jeho voliči jsou určitě stoupenci jak vládního, tak opozičního tábora. Obranyschopnost státu je nadstranická záležitost. Obě společenství mají právo, aby je na summitu zastupoval prezident, jemuž právo propůjčuje Ústava. Naproti tomu je otázka, koho by na summitu zastupoval Petr Macinka, za nímž nestojí skoro nikdo a jeho postavení je odvozené ze slitovnosti  předsedy vlády a prezidenta republiky.