Argumenty proti přijetí společné evropské měny Českou republikou jsou všeobecně známé, nejsilnějším z nich je zřejmě nechuť splácet dluhy ostatních států (formou převzetí záruk). I přes nedávnou kritizovanou intervenci ČNB, jejímž cílem bylo oslabení koruny, málokdo může vážně zpochybňovat výhody autonomní monetární politiky. Jako konzervativci bychom si také měli položit otázku, proč měnit to, co funguje: koruna je nejen stabilní měnou, ale i nositelem národní identity. Podceňovat tento kulturní faktor znamená nerozumět širším souvislostem. Ačkoliv bankovky eura jsou vizuálně propojeny architektonickými slohy, které mají být důkazem společné Evropy, výsledek vyznívá spíše rozpačitě: právě architektonické styly se silně lokálně odlišují (stačí porovnat například středoevropskou a pyrenejskou gotiku). Bankovky jednotlivých zemí však zobrazují konkrétní osobnosti, další prvky (architektura, umění, symboly) tvoří pouze pozadí platidel. Euro tak na konkrétní rovinu (osobnost), která je jádrem společné identity, rezignuje, aby aplikací abstraktního tvarosloví utopického ideálu působilo určitou nedokončeností.

Tato myšlenka však netematizuje elementární nedostatky v rámci estetiky, odkrývá hlubší problém, totiž jakým způsobem mají tuto „nenárodní“ měnu národní státy (ne)přijímat. V čem tento problém spočívá? Pokud jako základní koncept demokracie, který máme rozvíjet, vnímáme princip řecké „polis“, musíme připomenout, co je jádrem, předpokladem její konstituce vůbec: agora. Česky „vyšehrad“ není jen faktickým středem „obce“, ale především středem myšlenkovým, který je založen tezí, že existuje cosi společného (kořist, práva, apod.), co je alokováno „uprostřed“ pomyslného kruhu, tedy tak, že všichni občané mají k těmto tématům stejně daleko, vchází do diskuze, jejíž výsledek není předem znám. Tento proces je v rámci velkých společností upraven systémem zastupitelské demokracie. Představa společného „jádra“ ale musí zůstat stejná, volení zástupci reprezentují vůli svých volitelů ve vztahu ke statkům uloženým „uprostřed“. Otázka přijetí eura se však zjevně v takovém prostoru nenachází nikoliv jako téma, ale v tom smyslu, že jako abstraktní ideál neobsahuje onu konkrétní rovinu dějinné zkušenosti, ze které mohu volení zástupci rozumět vůli občanů. Důkazem toho je fakt, že ačkoliv v různých výzkumech Češi opakovaně dokazují, že eurem platit nechtějí, jedinou parlamentní stranou, která tento postoj reprezentuje, jsou Občanští demokraté.

Ukazuje se, že se jedná o otázku, kterou nemůže řešit parlament. Nabízí se tak jasné řešení, jímž je vypsání referenda. Ačkoliv je zřejmé, že přímá demokracie nevede ke zkvalitnění demokracie jako takové, nesmí nás tento fakt dovést k dogmatickému odmítání lidového hlasování. Pokud opět připomeneme konzervativní koncept, budeme se dovolávat konkrétní zkušenosti, vhodnosti a konkrétních dopadů na jednotlivce. Pokud nejsou tyto faktory schopny zohlednit volení zástupci, ať už úmyslně, když dávají přednost abstraktním ideologickým cílům, nebo neúmyslně, absencí „společného smyslu“ tématu, potom nezbývá než upnout naděje k všelidovému hlasování. Jedině tímto způsobem lze vyřešit nastíněný rozpor: jedná se o zásadní otázku, která se týká všech občanů, v tomto smyslu je společným tématem. Řešitelná je však pouze individuálně, protože postrádá rovinu konkrétního, které je nahrazeno nikdy neexistující utopickou vizí. Jestliže se touto vizí nechává strhnout většina politiků, potom je třeba vrátit moc do rukou občanů, kteří tuto abstrakci poměří se svou konkrétní osobní zkušeností a s podvědomě cítěným, společným a širokým odkazem předků, které vidí denně na bankovkách.