Mali stabilizovat, Sýrii destabilizovat

Premiér Nečas vojenskou misi za 220 milionů Kč odůvodnil „zájmem celé Evropské unie stabilizovat Mali, protože zde mohou vzniknout základny různých teroristických skupin, včetně Al-Káidy“. To je velmi bohulibá péče, ale potom nechápu, proč Západ podporuje tzv. syrské rebely, jejichž řady jsou prošpikované bojovníky Al-Káidy a militantními islamisty z mnoha muslimských zemí. Proč tedy EU podle této logiky nepošle vojáky na pomoc prezidentu Asadovi, který již dva roky bojuje s teroristickými gangy? Sýrii zjevně není potřeba stabilizovat, ale rozvrátit a teroristům poslat zbraně, abychom s týmiž teroristy následně v Mali, Afghánistánu a na jiných místech bojovali. Vítejte v Orwellově románu 1984.

Servilita, nevědomost nebo kombinace obojího?

Vládní a sociálně demokratičtí politici jsou buď natolik servilní, že musí posílat české vojáky všude tam, kde si bývalé koloniální mocnosti potřebují vydobýt pod různými záminkami nové mocenské pozice, nebo současnou neutěšenou situaci v Mali nedokážou kriticky analyzovat. Pokud by toho byli schopni, došli by zajisté k závěru, že pokud Francouzi a Britové předloni zaseli vítr v Libyi, měli by si letos sklidit bouři v Mali sami. Ovládnout sever Mali a vyhlásit nezávislý stát Azavad se islámským fundamentalistům – z velké části příslušníků Al-Káidy islámského Maghrebu – podařilo jen díky tomu, že se po chaosu a bezvládí v Libyi, způsobeném mnohaměsíčním bombardováním této země letectvem části zemí NATO (v čele s Francií a Velkou Británií) zmocnili nikým nekontrolovaných skladů zbraní. Západ tehdy těmto extremistickým živlům pomáhal svrhnout Muammara Kaddáfího. Obzvláště francouzský exprezident Sarkozy měl mnoho důvodů k jeho fyzické likvidaci. Tehdy byli teroristé a džihádisté spojenci Západu v boji proti nepohodlnému plukovníkovi. Poté, co se zmocnili zbraní a přesunuli se bojovat do Mali, kde změna režimu žádoucí není, stali se nepřáteli. A hlavní roli hraje opět Francie – tentokrát již v čele se socialistou Hollandem, jehož imperialistická politika se od té Sarkozyho příliš neliší a je stejně nelogická – podpora teroristických gangů bojujících proti sekulární vládě v Sýrii a naopak jejich potírání v Mali. A Češi budou tomuto trapnému divadlu v režii zkrachovalé koloniální mocnosti sekundovat. Vše se pochopitelně odůvodní spojeneckými závazky v rámci EU a NATO.

„Humanitární“ intervence obvykle vyústí v humanitární katastrofu

Vojenské intervence Západu v muslimských zemích – obvykle bez detailních znalostí politických, kulturních a náboženských reálií – halené do falešné roušky humanismu a exportu demokracie, vždy skončily fiaskem. Po svržení sekulárních autokratů, kteří byli zárukou stability, všude nastal chaos a vypuklo sektářské násilí doprovázené dlouhodobou nestabilitou a počtem obětí vyšším než za vlády oněch „tyranů“. Není týdne, abychom nečetli zprávy o teroristických útocích a krvavém násilí mezi ší’ity a sunnity v Iráku, a to od americké invaze za účelem svržení Saddáma Husajna brzy uplyne deset let. Analogický scénář probíhá v Libyi, kde i déle než rok po umučení Muammara Kaddáfího mezi sebou bojují znesvářené kmeny a milice, které slabá vláda nedokáže odzbrojit a pacifikovat. Události v Mali jsou pouhým důsledkem nešťastného a Západem režírovaného „dobrodružství“ v Libyi. Česká vláda by proto před každým vysláním vojáků do zahraničních misí měla důkladně analyzovat smysluplnost takové akce a nikoliv pouze lokajsky přisluhovat velmocím.