_635388700344356294.jpg&id=23490)
Radikální islám existuje od pradávna, ale nyní zažívá největší rozkvět. Ten umožnila nejprve britsko-americká invaze do Iráku v roce 2003, následně proces tzv. arabského jara zahájený v roce 2010, útok NATO na Libyi v roce 2011 a v neposlední řadě podpora povstalců proti prezidentu Asadovi v Sýrii ze strany Západu a některých blízkovýchodních států.
Dějství 1: Válka proti Iráku
Útok na Irák na základě vylhaných argumentů o vlastnictví zbraní hromadného ničení a spolupráci Saddáma Husajna s Al-Káidou způsobil pád sekulárního autokratického režimu, který nejen že tvrdě potíral islamisty, ale udržoval v zemi náboženskou svornost na platformě irácké nacionální identity. Rozbombardovaný a rozvrácený Irák po pádu Saddáma Husajna a jeho popravě spravovala proamerická loutková vláda, která si nedokázala vynutit autoritu na celém území a navíc výrazně preferovala šíitskou většinu, což vedlo k vypuknutí sektářského násilí a rozmachu sunnitského fundamentalismu, ze kterého těžila především Al-Káida. Irák v mocenském vakuu se stal pokusnou laboratoří islámských fundamentalistů a základnou pro expanzi budoucího Islámského státu.
Dějství 2: „Arabské jaro“
Z procesu arabského jara nelze zcela vinit Západ. V Tunisku a Egyptě lidé spontánně povstali proti dlouholetým zkorumpovaným diktaturám, které neučinily mnoho pro zlepšení jejich životní úrovně. Islamistické organizace v čele s Muslimským bratrstvem zde působily desetiletí v ilegalitě a po svržení Zin Abidína bin Alího a Husního Mubaraka se staly legitimní součástí politické scény a vítězi prvních demokratických voleb. Problém nastal ve chvíli, kdy místo řešení tíživé ekonomické situace a vysoké nezaměstnanosti začaly strany vzešlé z Muslimského bratrstva s demontáží sekulárních států a zaváděním islámu do veřejného života, čímž proti sobě popudily značnou část Tunisanů a Egypťanů. Islamističtí politici se navíc ukázali jako zcela nekompetentní ekonomové. V Egyptě to vedlo v červenci 2013 k armádnímu převratu, kterým byl sesazen islamistický prezident Muhammad Mursí a v Tunisku byl v prosinci 2014 zvolen sekulární prezident Sabsí, prominent minulého režimu. Arabské jaro, které mělo podle západních intelektuálů přinést liberální demokracii do severoafrických států, umožnilo aktivizaci radikálních islamistů a skončilo totálním fiaskem.
Dějství 3: Válka proti Libyi a podpora teroristů v Sýrii
V Libyi byla situace zcela odlišná. Muammar Kaddáfí zajistil Libyjcům nejen na africké poměry vysokou životní úroveň distribucí příjmů z ropy na štědré sociální projekty a rozvoj země. Také jeho sekulární režim tvrdě potíral islamisty, kteří proti němu na jaře 2011 již po několikáté povstali. Vojenský útok NATO v podobě několikaměsíčního soustavného bombardování vedl ke svržení a zavraždění Kaddáfího a totální destabilizaci Libye. Z této země, která se dodnes zmítá v anarchii a je na pokraji rozpadu, se stala základna pro teroristické bojůvky v podbřišku Evropy a také hlavní brána pro africké migranty (Eritrejce, Súdánce, ale i samotné Libyjce) směřující do EU. Ve městě Derna se usídlila libyjská odnož IS.
V Sýrii sice Západ přímo vojensky neintervenoval, ale vyzbrojuje protivládní povstalce a ve spolupráci s Tureckem a státy GCC (především Saúdskou Arábií a Katarem) výrazně napomáhá k destabilizaci země a prodlužování nekonečné války, což vede k masivní migraci Syřanů terorizovaných Islámským státem. USA a EU si nalhávají, že v Sýrii existuje umírněná sekulární opozice proti Asadovu režimu, kterou je třeba podporovat. Co však tzv. Syrská svobodná armáda, reprezentující tzv. umírněnou opozici, udělala? V září 2014 uzavřela na předměstí Damašku příměří s IS za účelem společného boje proti B. Asadovi. K IS přeběhlo – podle vyjádření vysoce postaveného velitele – mnoho bojovníků Syrské svobodné armády, které od roku 2013 cvičila a vyzbrojovala CIA. Islámský stát tak pohodlně získal americké moderní zbraně. V listopadu 2014 uzavřeli představitelé IS a odnože Al-Káidy – Fronty an-Nusrá – dohodu o spolupráci. Frontu an-Nusrá podporuje Saúdská Arábie, zajišťující zbraně a peníze dopravované do Sýrie přes Turecko. Ano, čtete správně – teroristickou organizaci napojenou na Al-Káidu podporují spojenci Západu – Saúdská Arábie a Turecko. Ale největším zloduchem je pořád Bašár Asad, jehož armáda už čtyři roky statečně bojuje proti teroristům z celého světa, kteří vedou v Sýrii džihád.
Závěr: Kdo je vinen?
Shrneme-li tuto úvahu, jednoznačným viníkem současné situace – rozkvětu mezinárodního terorismu na Blízkém východě a v severní Africe, zapuštění kořenů IS v Iráku, Sýrii a Libyi a v důsledku toho masivní migrace do EU – je především Západ. Největší díl viny nesou v první řadě USA, Velká Británie, Francie, Turecko, NATO jako celek a v druhé řadě jejich arabští spojenci – konzervativní monarchie seskupené v Radě pro spolupráci arabských států v Zálivu (GCC). Plody této vpravdě idiotské politky bude ovšem sklízet výhradně Evropa, což ostatně vidíme už dnes v podobě masivní imigrantské vlny. Co mi na současné situaci vadí nejvíc, je především fakt, že žádné médium – a už vůbec veřejnoprávní televize, která je k tomu určena – nedokáže analyzovat a popsat příčiny dnešního stavu. Jakoby tento problém spadl z nebe…
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
