Šlo o to, že prvorepublikový ministr sice po roce 48 byl sesazen, ale jeho syn se již v 60 letech opět dostává mezi vládnoucí garnituru. Po roce 68 je rovněž sesazen, ale po roce 89 je on, nebo jeho potomek opět „událostmi“ vynesen vzhůru. Napadá mě třeba rodina Mlynářů, samozřejmě Dienstbierů, nebo současného ministra spravedlnosti Pelikána. Jistě vás napadnou další.

Není to nic zvláštního, profese se dědí z otce na syna. To, co se nedědí, je konkrétní ideologie. Předává se pouze touha a schopnost, být vždy u toho. Ať už u čehokoli. Konexe v rodinách existují a přetrvávají. Rovněž tradice a v podstatě nutnost, navštěvovat ty nejlepší školy, školy generující jakousi vládnoucí třídu. Elity.

Tyto školy zde byly vždy. Zrovna jsem dočetl knihu od novináře Vladimíra Ševely o životě Karla Köchera (český krtek v CIA). Autor knihy rozhodně není žádný sympatizant komunismu. Naopak, ke Köcherovi je velmi kritický; z dikce knihy je patrna jeho prozápadní orientace, takže kniha jistě není nějakým PR minulého režimu. Když se v knize popisují Köcherovi začátky, jsou tam zmíněny také školy, o kterých je řeč. Konkrétně anglické gymnasium ve Vladislavově ulici. Navštěvované ratolestmi vyšších státních úředníků, generálů a podobně. A skutečně, v celém Köcherově životě, ať už v emigraci, nebo v Československu, se potkává se svými bývalými spolužáky, kteří zastávají nějakou významnou funkci, ať už v oficiálních strukturách státu, nebo na špici pyramidy opozice.

Z těchto spolužáků stojí za zmínku například Rita Budínová, dcera šéfredaktora Rudého práva, Stanislava Budína, která byla členkou takzvané „akční trojky“, což byl výbor nejagresivnějších komunistických studentů, píšících na ostatní studenty posudky a podobně. Rita Budínová byla později známa jako Rita Klímová, signatářka Charty 77.

Kromě anglického gymnasia plnilo tuto funkci ještě francouzské lyceum. Obě tyto školy byly po nástupu komunistů k moci zavřeny a elito-tvornou roli převzaly na čas jiné instituce. Znovu zprovozněny byly až po roce 89 a nepřekvapí, že je opět navštěvují děti z „dobrých rodin“. V této souvislosti nelze nevzpomenout na Petru Buzkovou, která svého času hřímala o prospěšnosti inkluze, aby vzápětí důvěru v jí řízené české školství doložila tím, že svou dceru Annu poslala do francouzského lycea se stotisícovým školným, s náročnou (účinnou) výukou a panující disciplinou. Inu, neví, jaký režim zde bude panovat v budoucnu, ale chce, aby její děti byly u toho.