Nejspíš si pamatujete, jak nedávno začali Demokraté s křikem, že emaily Demokratické národní konference (DNC) ukradl Vladimír Putin a devatenáct tisíc z nich pustil do světa, aby pomohl Donaldu Trumpovi do Bílého domu. Pan Donald se hluboce zamyslel a odpověděl - výborně, tak to by nám možná Rusové mohli najít i ty e-maily, o nichž Hillary Clintonová tvrdí, že se ztratily!
Šok: Trump nemá NATO za posvátnou krávu
To není vůbec vtipné! Vlastně je to vlastizrada! Prskali šokovaní oponenti v politice i médiích.
Hned poté prohlásil Trump v rozhovoru pro New York Times, že by ruská vojenská přítomnost v Estonsku nemusela znamenat americkou vojenskou odpověď.
To byl ještě větší šok. Naše zahraničně-politické elity okamžitě začaly tvrdit, že Trump svou představou naboural architekturu moci, která udržela mír už pětašedesát let.
Co bylo ale daleko zajímavější než hlasitý řev médií, byla tichá reakce americké střední třídy. Tedy spíše její nedostatek. Normální Američané nejsou ani šokovaní, ani zděšení. Jak to?
Důvod je jednoduchý: Drolí se veřejná podpora "válečných záruk”, které naše země poskytla od roku 1949 absurdnímu počtu zemí v Evropě, na Blízkém Východě i v Asii.
Sýrie? Tak na to zapomeňte, pane prezidente
Jistý náznak tohoto vývoje přinesl už rok 2013: tehdy Barack Obama začal tvrdit, že použitím chemických zbraní v Sýrii překročil místní režim Obamou vlastnoručně nakreslenou “červenou čáru”. Jenže pro nálety a ostřelování Asadova režimu nenašel podporu v řadách veřejnosti.
Země povstala a řekla svému prezidentovi, ať na podobné nesmysly ráčí zapomenout.
A tak se stalo.
Po nás jen ruiny
Válčíme neustále už od roku 2001. A když se podíváme na ruiny, které po letech válek zbyly z Afghánistánu, Jemenu, Iráku, Sýrie, Libye a Jemenu, sečteme tisíce mrtvých a raněných a biliony dolarů válečných a ekonomických škod - skutečně si myslíme, že nám naši válečně naladění politici dobře posloužili?
Kdyby se Estonsko stalo součástí NATO za dob Studené války, žádný americký prezident by ani ve snu nepředpokládal, že by mu mohl dát podobně bláznivé záruky. Eisenhower koneckonců odmítl pomoci maďarským povstalcům v roce 1956. JFK nešel do války, když se v Berlíně zvedla Zeď. L.B. Johnson seděl s rukama v klíně, když Varšavský pakt rozdrtil Pražské jaro. A Reagan ani na okamžok nezauvažoval, že by mohl vojensky pomoci rozehnané Solidaritě v Polsku.
Chtějí náš tisk a politici říci, že všichni tito prezidenti byli zbabělí izolacionisté?
Blázni v Bílém domě
To sotva. Spíše to byli realisté, kteří chápali, že ač se můžeme modlit za to a pracovat pro to, aby nesvobodné národy získaly svou svobodu zpět, nebudeme kvůli tomu riskovat světovou, tím méně pak jadernou, válku. Tečka.
V roce 1991 řekl prezident Bush starší Ukrajincům, že jakýkoli pokus o vyhlášení nezávislosti na Moskvě by byl aktem “sebevražedného nacionalismu”. Dnes chtějí washingtonští jestřábi, aby Ukrajina vstoupila do NATO. To by ovšem znamenalo, že by Amerika musela v případě potřeby válčit s Ruskem kvůli zemi, jejíž nezávislost Bush I. považoval za “sebevraždu”.
To jsme se už úplně zbláznili?
NATO selhalo
První velitel NATO generál Eisenhower prohlásil, že pokud bude americká vojenská přítomnost v Evropě stále nutná po deseti letech od vzniku organizace, pak NATO selhalo. V roce 1961 tlačil na prezidenta Kennedyho, aby začal se stahováním amerických jednotek z Evropy. Jinak, jak říkal, se začnou evropské národy stávat “závislými” na americké vojenské pomoci.
Nezdá se vám, že měl generál pravdu? Dokonce i Barack Obama dnes cosi brumlá o “černých pasažérech”, kteří se přiživují na americké vojenské síle.
Je snad tak hrůzostrašné, že se Trump ptá, jak dlouho ještě Amerika bude ručit za bezpečnost bohatých Evropanů, kteří odmítají zaplatit vlastní armády, když se na totéž ptal Eisenhower před pětapadesáti lety?
Nemáme v Pobaltí žádné zájmy
V roce 1997 napsal odborník na geostrategii George Kennan, že rozšíření NATO do Východní Evropy by byla “nejtragičtější chyba americké zahraniční politiky od konce Studené války”. Předvídal ostrou sebeobrannou reakci ze strany Ruska. Neměl snad Kennan pravdu? NATO a Rusko dnes chřestí zbraněmi u Baltu, kde Amerika nemá žádné národní zájmy. Nikdy jsme nevedli žádnou válku v Pobaltí - protože pro nás není prioritou.
“Pobaltská krize” vyvolává ale i další otázky. Nezdá se, že by Rusko chtělo nakráčet do Estonska. Nemá k tomu žádný důvod. Ale i kdyby to udělalo, jak by NATO vyhnalo ruské vojáky bez náletů a raket, kterými by maličkou zemičku doslova rozstřílely na kousky? A kdybychom Rusy povraždili ještě v Rusku, jsme si opravdu jisti, že by se jejich národ v odvetě neuchýlil k taktickým jaderným zbraním? Rusko, jaksi, už totiž nemá kam uhnout. Naše pěst připravená k úderu se mu vznáší přímo před pomyslnou tváří.
Trump tedy v otázce války, jak se zdá, vyjadřuje mínění mlčící americké většiny. V každém případě však vytahuje na světlo dne témata, o nichž je třeba hovořit.
Potřebujeme diplomaty, ne vojáky
Jak dlouho ještě budeme mít pocit, že musíme bránit maličké pobaltské zemičky, které by Rusko dokázalo obsadit maximálně během dvaasedmdesáti hodin? Kdy končí náš závazek? A pokud nekončí nikdy, neznamená to, že jednoho dne se budeme muset střetnout s Ruskem, tou dobou ve značně antiamerické náladě? Jsou americké sliby pobaltským republikám vůbec důvěryhodné?
Opravdu je generace přelomu milénia ochotná bojovat s Ruskem o Estonsko, když generace Američanů během Studené války odmítaly bojovat s nukleárně vyzbrojeným Sovětským svazem o Maďarsko a Československo?
Potřebujeme diplomaty, ne vojáky. Jediný racionální scénář je následující: Rusko se zaručí za nezávislost republik v Pobaltí, které propustilo ze SSSR. A NATO vycouvá od ruského prahu.
A kdyby Rusko nechtělo podobné záąvazky dodržet? Pak by teprve měly své místo ekonomické sankce.
Určitě ale ne další válka v Evropě.
Vyšlo na protiproud.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
