Už více než tři desítky let po sametové revoluci přetrvává v českém právním řádu jeden pozoruhodný anachronismus. Člověk, který za života pečlivě spravuje svůj majetek a plánuje jeho osud po své smrti, naráží na nečekanou zeď. Podle současného zákona totiž nemá právo rozhodnout o tom, kdo jeho poslední vůli zrealizuje. Místo něj svěří stát péči o jeho pozůstalost notáři podle úředního rozvrhu – bez ohledu na to, zda k němu má rodina důvěru, nebo zda je daný úřad znám svou (ne)efektivitou.

Brzda jménem státní monopol

V praxi to pak vypadá následovně: Notář, kterého si zůstavitel nevybral a dědicové ho nechtějí, nemá žádnou tržní motivaci k rychlosti. Na rozdíl od situace, kdy notáře sami oslovíte se zakázkou na sepsání smlouvy, zde vystupuje jako úředník v přiděleném rajonu. Výsledek? Dědická řízení běžně trvají měsíce, v horším případě i roky. Lidé pak zbytečně čekají na majetek v čase, kdy by potřebovali refinancovat hypotéku, prodat nemovitost nebo se prostě v životě posunout dál. Státní monopol v podobě povinného soudního komisaře je v těchto případech zbytečnou brzdou.

Zkostnatělý model starého mocnářství