Docházím tam rád, protože člověk se může dozvědět věci, které by jinak přehlédl. Po skončení hlavního programu se zpravidla zuřivě diskutuje v malých kroužcích dál. A to je na tom všem možná to nejlepší. Stejné to bylo i na setkání před několika měsíci. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že už bych mohl jít domů, jsem neočekávaně dostal otázku: „Když pořád píšeš o unijních neomarxistech, tak mi řekni, kteří to jsou?“ Asi mě jenom zkouší, pomyslel jsem si, a procedil skrze zuby: „Merkelová, Macron, v Bruselu Juncker, Schulz, Tusk a vůbec… celá Evropská komise… mám pokračovat?“ Ozvalo se dlouhé a táhlé ticho. Dotyčný se pomalu otočil a odebral se k baru. Byla to provokace, anebo pouhá neinformovanost, ptal jsem se sám sebe. Ale protože v této společnosti platí nepsané pravidlo kultivovanosti i v případě, že bychom se chtěli navzájem pozabíjet, usoudil jsem, že půjde nejspíš o to druhé. A rozhodl se, že jednou stvořím následující řádky.

Zpět z temnot

Fabiánská společnost vznikla jako hnutí a fabianismus jako teorie hlásaná skupinkou londýnských krajně levicových socialistických vizionářů už koncem 19. století. Přesněji roku 1884. Pro zajímavost uvedu stručnou charakterizaci fabianismu česko-kanadského žurnalisty Petra Adlera, jehož prapůvodní vzdělání je ekonomie: „Naprosto zpitomělý britský druh socialismu, zastánci jakéhosi nepříliš přesně definovaného druhu družstevnictví, což je jako model pro řízení státu vskutku obdivuhodné…“ Postřeh zajisté pravdivý, ale nikoli vyčerpávající. Fabianismus si zasluhuje další průzkum už jen proto, že mezi námi jako připomínka dávno zapomenutých temnot straší znovu.

Fabianisté pojmenovali své hnutí po starořímském generálovi, který se proslavil zdržovací taktikou ve 2. punské válce Říma proti Hannibalovi. Quintus Fabius, řečený Cunstator (což znamená zpožďovač), oblehl svými legiemi Kartágo. Obležení čekali každým dnem útok a ono nic. Když už to trvalo několik měsíců, pozornost obležených přirozeně ochabla. Možná si mysleli, že už to tak bude napořád. Ovšem právě v této chvíli Fabius udeřil. A úspěšně. Tohle si dobře zapamatujte, pro pochopení fabianistické strategie politického boje to bude klíčové.

První fabianisté se proklamativně zřekli Marxova požadavku nelítostného třídního boje a krvavé proletářské revoluce. Naopak, hlásali pozvolný a nenásilný přechod jako jedinou schůdnou cestu k vysněnému cíli – zavedení socialistické či komunistické rovnostářské společnosti, jak ji v 19. století chápali. V mnohých encyklopediích můžeme najít větu, která tvrdí, že fabianisté se zřekli marxismu. K tomu však v pravém smyslu toho slova nikdy nedošlo, protože konečným cílem obou doktrín je jedno a totéž. Rozdíl spočívá jen v tom, že fabianisté k tomu volí mírnější a pomalejší prostředky. I za cenu, že onen pozvolný přechod potrvá možná celá pokolení. Fabianisté se tedy zříkají marxismu jen „na oko“, aby přelstili a zmátli své konzervativní odpůrce. Šokovou terapii krvavé revoluce nahrazují taktikou, která je méně provokativní a více stravitelná pro širší veřejnost. Stále však zůstávají přesvědčenými marxisty a mají značný dopad na formování britské levicové politiky. Tam koncem 19. a počátkem 20. století ovlivňují zejména Labouristy (Stranu práce).