V roce 2003 došlo k takovému rozkladu strany hledáním AntiZemana, že v následujících letech strana měla tři předsedy a její vnitřní problémy destabilizovaly celou zemi. V neposlední řadě nezvládnutí prezidentské volby umožnilo ODS „ustájit“ a tím zklidnit svůj destabilizační prvek v podobě Václava Klause, což - v počátcích nesmírně slabého - Topolánka uchránilo před Klausovo permanentní kritikou a la vzkazy Zemana z Vysočiny. Ačkoliv se zdá, že šalamounskou volbou dvou kandidátů – člena strany Jiřího Dienstbiera a nestraníka Jana Švejnara – tomuto štěpení ČSSD zabránila, opak je pravdou. Fakticky si totiž ČSSD vybrala dva nestraníky, respektive antistranické kandidáty. Jiří Dienstbier totiž prokázal, že být členem strany neznamená, že nemůžete být zároveň antistranický.