S tím souvisí i otázka, proč tzv. historické strany (ČSS, lidovci a Strana slovenskej obrody - Demokratická strana) až na lidovce po pádu komunistického režimu neuspěly a staly se marginální politickou silou. Důvodů je samozřejmě více, jedním z nejdůležitějších byla jejich nálepka ,,kolaborantů" v období 1948 - 1989.
Zmíněné strany se staly těsně po převratu v očích veřejnosti symbolem kolaborantství, ač tento ,,cejch" není zdaleka spravedlivý. Například ČSS významnou měrou přispěla ke konci čtyřicetileté komunistické dikatury a v podstatě byla první stranou, která se již v listopadu 1989 vnitřní obrodou osvobodila z ideologických ,,spárů" KSČ. Ovšem jak už tomu bývá po každém revolučním zlomu, předchozí vývoj je en bloc negován, a na to tzv. historické strany doplatily nejvíce.

S tím souvisí i další důvod omezeného politického prostoru, v němž se tyto strany po roce 1989 pohybovaly. Vše levicové bylo veřejností vnímáno jako komunistické, jako něco hanlivého a můžeme říci i nepřístojného. Současně se tím otevřel široký prostor pro vznik pravicových politických konceptů (stran), které tento ,,cejch" neměly a naopak je lidé viděli jako ,,pozitivní" antipod vůči zdiskreditovaným levicovým konceptům - komunismu, resp. socialismu.

Svou významnou roli však také hrály osobní spory, vnitřní rozháranost a chybějící identita či vize ,,kam vlastně směřujeme?". To se týká především ČSS, která měla z tzv. historických stran nejlepší zázemí - finanční, organizační i personální. Volbami v roce 1990 se ovšem vše mění a ve straně propukají ostré boje o moc a rozštěpení na dva politické subjekty. Prakticky po prvních svobodných volbách v roce 1990 ztrácí ČSS své ,,vstupní" výhody a velmi rychle se stává okrajovou politickou silou, což záhy umocní několikeré přejmenovávání na stranu, jež definitivně přestala být pro veřejnost čitelnou.