Fotbalisté sdílí podobný pohled na svět, často podobné účesy, jezdí podobnými auty, chodí do stejných restaurací a tráví dovolené na podobných místech. Dokonce i jejich manželky vypadají tak, že kdybyste je prohodili, většina lidí by si nevšimla změny (a kdo ví, jestli by si té změny všimli manželé). Myslí tedy podobně, mají téměř shodné zájmy, a když to na přijde, dokážou ty společné zájmy velmi efektivně hájit – třeba platy nebo přestupové podmínky.

Nicméně přesto jsou schopni hrát proti sobě navzájem s maximálním úsilím, tvrdostí a často i záludností. Stejně jako příslušníci finanční a mocenské elity. V těch všech vzájemných bojích ale platí jedno nepsané pravidlo. Můžeš provést v zásadě cokoliv příslušníkovi stejné společenské vrstvy, ale nesmíš ohrozit zájem společenské vrstvy jako celku. Fotbalista se může dopustit likvidačního zákroku, může simulovat nebo intrikovat proti ostatním. To se spraví nějakým trestem, případně přestupem do jiného klubu. Ale představte si, že by fotbalista založil vedl kampaň proti nesmyslně vysokým odměnám hráčů a že by tvrdě kritizoval okázalý nevkusný přepych, který je pro tyto lidi typický. Takového fotbalistu vyvrhne celé společenství. Nikdo s ním nebude chtít hrát, nikdo jej nebude chtít nasadit. Nakonec mu nezbude než z vrcholového sportu odejít.

Chaos, nebo centrální řízení?

Jsou dvě možnosti, jak k takové společenské vrstvě přistupovat.