V praxi se jeho naplňování projevuje absurdním způsobem. V sobotu se ve finále pohárové soutěže utkají dva nejlepší týmy v zemi. Zápas se odehraje na stadionu v Edenu, který patří k nejmodernějším v republice. Měl by to být svátek tuzemské kopané odehrávající se před zcela zaplněným hledištěm. Nebude však určen všem fanouškům, kteří budou chtít hledat v Edenu fotbalový ráj.

Kvůli obavám z řádění „fanoušků“ si ti bez uvozovek prakticky nemohou zakoupit vstupenku. Pokud nechtějí riskovat a jít do prostorů za brankami, kde by měli být na protilehlých stranách shromážděni radikální příznivci obou táborů a kde tudíž existuje vysoké riziko nějakého konfliktu. Zkrátka na fotbalový svátek na vlastní oči si mohou nechat fanoušci zajít chuť. Nepatří-li do okruhu sponzorů případně záchranářů, kterým vedení asociace rozdá vstupenky, aby se pohárové finále nehrálo před poloprázdnými tribunami.

Z toho je zřejmé, o jaký typ fanoušků svými dosavadními činy stojí tuzemští fotbaloví funkcionáři. Pokud by si v nedávné minulosti počínali podobně jejich kolegové v Anglii, připomínala by utkání v kolébce tohoto sportu válečné bitvy a nebyla by to kultivovaná událost, které se mohou bez obav účastnit i rodiny s dětmi. Kluby by nevydělávaly na vstupenkách a suvenýrech horentní sumy a na trávníky by nevybíhali nejlepší hráči z různých koutů světa. K radikální změně stačilo tvrdě postihovat výtržnictví při sportovních akcích a chuligány vytěsnit ze stadionů.