Zkusme si na příkladech ukázat, jak náš daňový systém funguje v praxi. Tak třeba to, jak stát zdaňuje obyčejnou cihlu.

Na její výrobu je třeba natěžit materiál.  Náklady s tím související firma zdaní. Prodejna stavebnin si přidá obchodní marži a práci prodavače a veškeré náklady spojené s dopravou, uskladněním a prodejem- to vše je také státem zdaněno. Stavebník si najme stavební firmu, i ta zdaní jak práci, tak případný zisk. Šťastný majitel domu, jemuž z cihel stavební firma dům postavila, zaplatil dům z peněz, které mu sát předtím několikrát také zdanil a teď poslušně odvádí další daň z nemovitosti a pokud se rozhodne mnohokrát zdaněný dům prodat, například z důvodu toho, že přišel o práci a není schopen splácet půjčku, zaplatí státu daň z prodeje nemovitostí. Kupující zaplatí daň za vklad do katastru a i on bude poslušně rok co rok platit státu daň z nemovitosti. Pokud si majitel domu pořídí do nového domu pejska pro potěchu nebo aby mu nemovitost hlídal, zaplatí za něho každý rok poplatek, tedy daň ze psa. No řekněte, není to šílené?

Stát má na občana ve svém zásobníku připravených celkem sedmdesát daňových nástrojů a stále daně zvyšuje, neboť již není schopen utáhnout svoji dluhovou zátěž, která na konci tohoto roku dosáhne hranice dvou biliónů Kč. Ta každý rok roste stomiliardovým tempem a politici napříč stranami nám rok co rok tvrdí, že 3% dluhu vůči HDP je stále rozumná výše.

Jenomže nám zapomněli říct, že tato tři procenta musíme každý rok přičíst k  dluhu loňskému a předloňskému a takto to chodí již dvacet let.  Položme si ale otázku, proč náš dluh politici porovnávají v poměru k HDP a ne k příjmu z veřejných rozpočtů, který je jediným správným ukazatelem skutečné dluhové zátěže státu. Je to proto, že by vyšlo najevo, že nejsme dluhem zatíženi ve výši 3%, ale více, jak 10%, a to je už sakra vysoké číslo.