Václav Havel skonal klidně a tiše. Adekvátní by tedy byla naše tichá a klidná vzpomínka a přiměřená pieta. Václav Havel byl jistě váhající, pochybující a také občas chybující. Byl však zároveň lidský, pokorný a především byl autentickým nositelem pevných hodnot. Logicky ho tedy nemohli mít všichni rádi.

Už za svého života nastavoval svou pouhou existencí zrcadlo těm méně vzdorujícím. Obávám se, že překotná snaha o vytvoření okamžité konstrukce „masarykovské ikony“ není jen výrazem emocí, nýbrž i pragmatické úvahy.