Naše historie se od roku 1938 nedokázala zvednout z kolenou, stát se tvůrcem svých dějin, nikoli jejich pouhou obětí. Neschopnost či neochota vlastních politiků postavit se násilí čelem, to je prokletí táhnoucí se pak našimi životy až dodnes.
Začali jsme s tím vlastně hned po vzniku republiky. Už v lednu 1919 zaútočili Rusové na Polsko. Když bylo Polákům nejhůře, nedokázali jsme se přenést přes těšínskou otázku a nedovolili jsme ani dodávky zbraní přes naše území. Tehdejší ministr zahraničí nedůvěřoval Polákům, bál se levičáckých nálad určitých vrstev obyvatelstva u nás. Beneš šel až tak daleko, že ani neuvažoval o zapojení Polska do Malé dohody, protože se obával vývoje polsko-ruských vztahů. Reminiscence tohoto vztahu k Polsku jako k potenciálnímu spojenci ostatně zaznívají dodnes.To se raději později sbližoval s bolševickým Ruskem a to i přesto, že rudý teror musel znát. Později nenašel odvahu ani jako president postavit se nacistickému Německu a nenašel se ani žádný jiný politik, který by tak učinil za něj. Beneš pak svou původní až fatalistickou oddanost Francii vyměnil za nekritický přístup k sovětskému Rusku. Je zřejmé, že ani únor 48 jeho uvažování nezměnil.
Co je ovšem daleko závažnější je ta skutečnost, že zřejmě Mnichov zlomil nově se rodící občanské sebevědomí. Od toho okamžiku už jsme nadále jen selhávali. Navíc jsme po TGM už nikdy nenašli ve svém středu skutečné osobnosti, schopné dát pravdivou a většinu občanů oslovující vizi. V roce 38 jsme byli odvrženi svým nejbližším spojencem, Francií, abychom posléze odvrhli sami sebe. Představa, že bychom v boji mnozí přišli o život a vědomí, že bychom asi nakonec stejně prohráli nás tak ochromila, že jsme nakonec neudělali vůbec nic a nechali se nacistickým Německem obsadit bez jakéhokoli odporu. Proto pak naši politici v čele s Benešem celou západní Evropu zavrhli a stejně bezvýhradně jako předtím k Francii se přimkl k Sovětům. A jak historie ukázala, byl to nesmyslný svazek a to opět ze stejného důvodu. Nevěřil ve vlastní sílu a odhodlání stát na vlastních nohou.
Jistě, byli lidé, kteří neváhali a pro svou vlast, svobodu a čest nasadili vlastní životy. Oč méně jich bylo, o to více bychom si jich měli vážit. Měli bychom hledat, nalézat a osvojovat si jejich mravní i prostě lidské hodnoty. V první světové válce bojovaly desetitisíce našich mužů v legiích v Rusku, Francii i Itálii, ale i jako příslušníci jiných armád pro obnovu našeho samostatného státu. Když se přeživší vrátili do vlasti, bylo jim řečeno, že jejich boj byl záslužný a s poněkud chladným poděkováním byla tato kapitola naší historie uzavřena. I v druhé světové bojovaly desetitisíce mužů a žen jak na západní, tak na východní frontě, mnozí v domácím odboji. Když byl celosvětový boj dobojován, Sověti si z naší země odloupli svůj desátek, naši politici pak projevili svůj dík svým skutečným bojovníkům terorem, kriminály i šibenicemi. Když se pak v roce 1968 postavilo několik tisíc našich vojáků (a zvažte, že všichni znali osudy svých předchůdců) vahou svých osobností proti okupaci, byla to opět skupina mužů a žen odhodlaných položit své životy a opět selhaly naše politické špičky - pokud to skutečně byly špičky, nikoli pouhé loutky. A i k těmto vojákům se společnost opět staví odmítavě, nepřátelsky a až pohrdavě. Máme-li vyvodit z historických událostí nějaký závěr, nalézt nějaký azimut cesty naší demokracie, musíme nejprve kriticky zhodnotit vlastní předchozí chování a skutky. A musíme si přiznat, že přes všechny možnosti, které nám historie nabídla, navzdory skutkům odvážných mužů a žen, jsme si ve skutečnosti nikdy neosvojili dvě základní vlastnosti odpovědného občana. Je to jednak pocit sounáležitosti se státem a jeho atributy, vědomí, že věci veřejné jsou výhradně naší věcí. Na straně druhé je to přesvědčení o osobní odpovědnosti za prosazování a obranu demokracie, pochopení, že to není jakýsi dar prozřetelnosti či osudu (navíc pro leckoho dar zjevně nechtěný), ale že je to hodnota, pro kterou je nutné skutečně jít s kůží na trh.
Dnešním úkolem je zbavit se podivné představy, že náš osud - a to jak jednotlivce, tak celé země - je v rukou někoho jiného. Úkolem je zapomenout na blanické rytíře, protože naše boje za nás nikdo nevybojuje. Ty vybojujeme nebo vzdáme jen my sami. Možná bychom měli začít tím, že dáme věcem správná jména. Možná bychom měli začít tím, že dáme věci na jejich místa. Možná bychom místo obětí měli jmenovat hrdiny. Možná bychom místo obětí měli jmenovat a ukázat jejich katany. V každém případě je nutno přestat jen vzpomínat na slavné okamžiky a začít naše slavné chvíle budovat tady a teď.
Petr Mrázek, Praha 6
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
