Naše historie se od roku 1938 nedokázala zvednout z kolenou, stát se tvůrcem svých dějin, nikoli jejich pouhou obětí. Neschopnost či neochota vlastních politiků postavit se násilí čelem, to je prokletí táhnoucí se pak našimi životy až dodnes.

Začali jsme s tím vlastně hned po vzniku republiky. Už v lednu 1919 zaútočili Rusové na Polsko. Když bylo Polákům nejhůře, nedokázali jsme se přenést přes těšínskou otázku a nedovolili jsme ani dodávky zbraní přes naše území. Tehdejší ministr zahraničí nedůvěřoval Polákům, bál se levičáckých nálad určitých vrstev obyvatelstva u nás. Beneš šel až tak daleko, že ani neuvažoval o zapojení Polska do Malé dohody, protože se obával vývoje polsko-ruských vztahů. Reminiscence tohoto vztahu k Polsku jako k potenciálnímu spojenci ostatně zaznívají dodnes.To se raději později sbližoval s bolševickým Ruskem a to i přesto, že rudý teror musel znát. Později nenašel odvahu ani jako president postavit se nacistickému Německu a nenašel se ani žádný jiný politik, který by tak učinil za něj. Beneš pak svou původní až fatalistickou oddanost Francii vyměnil za nekritický přístup k sovětskému Rusku. Je zřejmé, že ani únor 48 jeho uvažování nezměnil.