Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. A tak se „řeší“ nezaměstnanost a jednou z forem je i podpora vzniku nových pracovních míst. Bez hlubšího rozboru složení nezaměstnaných, jejich kvalifikace, pracovních dovedností i sociálního složení. Řešením jsou většinou dva výstupy. Prvním je podpora malá, časově omezená ale všem, absolventům, starším 55 let, zdravotně postiženým. Druhým je podpora schválených projektů. Většinou je dostanou zahraniční a velké firmy. Jejich projekty jsou skutečně nejpropracovanější, mají správnou strukturu, poukazují na správné cíle a používají očekávaná hesla. Je v tom ale, podle mne, jeden hlavní háček, jsou cizorodým prvkem, nezapadají do podnikatelských potřeb daného regionu, ničím mimořádným jej neobohacují. Většinou ani nepřispívají k technické úrovni konkrétního oboru podnikání, kromě pracovních sil si nečiní nároky na žádné místní zdroje.

Nejsem v zásadě proti podpoře vzniku pracovních míst, ale jen tam, kde to má hlubší smysl. U zdravotně postižených, u lidí skutečně dlouhodobě nezaměstnaných. A to i v případech, kdy nám tato podpora umožní návaznou úsporu nákladů v sociální oblasti, bezpečnosti a snižování kriminality. Účelné zapojení člověka do pracovního procesu napomáhá růstu jeho sebevědomí a společenské prestiže. U těchto akcí vznikajících většinou na „zelené louce“ či v poloprázdných průmyslových zónách jde však v důsledku o něco jiného. Stávající firmy působící v daném či sousedícím regionu přijdou o své zaměstnance. Tito pracovníci ochotně přejdou k novému zaměstnavateli, který s podporou státní investiční pobídky jim může nabídnout takové podmínky, který jim dosavadní zaměstnavatel nabídnout nemohl. Na jak dlouho a s jakým efektem pro českou ekonomiku, to je jiná otázka.