V předchozím díle tohoto cyklu jsme přinesli ukázku z knihy kolaborantského novináře Vladimíra Krychtálka Bolševici, Beneš a my. Citovali jsme z ní pasáž, týkající se různých detailů jednání českého prezidenta, politických elit a dalších zainteresovaných skupin, např. armády, v období Mnichovské dohody. Krychtálkův text byl z roku 194. Moravec na stejné téma, z obdobných pozic, ale političtějším jazykem napsal úvodník do časopisu Přítomnost v říjnu 1943.

Je příznačné, že většina tzv. aktivistických novinářů za Protektorátu si tolik libovala v „analýzách“ historie. Bez uzardění se oháněli tezemi hodnotícími minulost, aniž by se zabývali jakýmikoli souvislostmi, kontexty a podmíněnostmi. Dějiny, přesněji řečeno jejich svévolný výklad historie jim byl jen služkou k propagandistickému podepření vlastních názorů držících vlajku a rétoriku Třetí říše.

Při četbě se jen těžko ubráníme nutkavé připomínce, kolik podobně prodejných režimních takyžurnalistů zapleveluje i v současnosti veřejný prostor, uděluje nálepky „nehodným“ a zakazuje diskusi, v níž by, nemajíce argumenty, nemohli obstát. Vystačí si tedy jen s frází, tou zbraní stylistického násilí.

Emanuel Moravec - Mnichov

Pro Čechy nebylo žádnou zvláštní radostí, když na konci prvé světové války se začalo hovořit o sebeurčení národů. Čeští politikové z historické školy Palackého přes půl století se vzpírali rozdělení Čech a Moravy podle jazykových hranic. Věděli dobře, že český národ žije uprostřed národa německého. Proto chtěli z Rakouska vytvořit velmoc protiříšskou, která znemožní sloučení všech Němců v rámci jednoho velikého státu. Jakmile se začalo hovořit o národním sebeurčení, při pohledu na národnostní mapu Evropy bylo každému soudnému člověku jasné, že Češi musí hledat nějaké vyrovnání s národem německým, který po provedení sebeurčení bude je z pěti šestin obkličovat.