Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 62. díl. Vyšší humanita, nebo totalita? | ParlamentniListy.cz

Jiří Fuchs (1947) je filosof, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997 – 2007). Po revoluci působil 16 let u pražských dominikánů jako lektor filosofie. V Praze v Emauzích vedl 20 let semináře v Občanském institutu. Od roku 2007 je lektorem filosofie Academia Bohemica, kde vede internetové kurzy filosofie. Učil na Vysoké škole Cevro v Praze a vedl kurzy pro veřejnost v Brně a v Děčíně. Od roku 1997 je šéfredaktorem Distance – revue pro kritické myšlení, kde také pravidelně publikuje. Krom toho hraje v kapele Distance a píše pro ni politicky nekorektní texty. Chcete-li si udělat hned úvodem představu o jeho názorech, zde je jeden velmi příznačný:

„Je logicky udržitelné, když se někdo sám označuje za pravicového konzervativního tradicionalistu či křesťanského konzervativce, a přitom hájí Evropskou unii? Tedy konstruktivistický projekt, který popírá přirozené jednotky, jako jsou národy, vystupuje proti tradiční rodině a zarputile propaguje ideologii genderismu, multikulturalismu, politické korektnosti… Britský katolický konzervativec John Laughland víceméně říká, že marxismus, který vznikl na Západě, infikoval Rusko, kde pak vládl bolševismus. Zatímco se ale Rusko po rozpadu SSSR a jelcinovském chaosu za Putina určitým způsobem vrací k tradičním hodnotám rodiny, pravoslaví a vlastenectví, na Západě v průběhu studené války zvítězil neomarxismus. Z pohledu pravicového konzervativního tradicionalisty je tedy putinovské Rusko rozhodně pravicovější, konzervativnější než současný Západ.“

Vedle již zmíněných prací zaměřených na teoretické a metodologické otázky filosofie vydal v posledních letech také dvě publikace reflektující politickou realitu. Nejprve knihu Milosrdenství bez rozumu, která se zabývá otázkami migrace a klade si mj. tyto otázky:

Máme považovat současnou migrační krizi za příležitost pro Evropu a její stárnoucí obyvatelstvo nebo za hrozbu, která má potenciál rozložit naši společnost a převrátit životy obyvatel Evropy naruby?

Zvládají evropské politické špičky migrační krizi celkem obstojně nebo se spíše chovají, jakoby zešílely?

Dala se masa migrantů přicházejících do Evropy do pohybu více méně náhodou, v reakci na aktuální politickou situaci v různých částech světa, nebo jde o důsledek širšího a delší dobu trvajícího vývoje, ve kterém evropské politické špičky hrají jednu z hlavních rolí?

Máme se v názoru na migrační krizi řídit především soucitem, humanitárními ohledy nebo je potřeba přinejmenším stejnou váhu přiznat i rozumovému hodnocení situace?

S druhou knihou, v níž rozšiřuje jednotlivý problém migrace na celý kontext společenské, politické a hodnotové krize dnešní Evropské unie. Kniha nese název Vyšší humanita, nebo totalita? A podtitul Rozhovor o politice EU. Je koncipována jako Fuchsovy rozsáhlé odpovědi na stručné „nástřely“ otázek Marie Tejklové. Několik podstatných se zabývá totalitní povahou dnešní eurovlády, diagnózou totality obecně a jejích současných projevů v politice EU, a ve velké míře též tématu politické korektnosti, 3333která se jeví jedním ze základů eurototalitní ideologie. V našich ukázkách jsme se soustředili právě především na tuto oblast.

Změnila migrační krize pohled lidí na EU?

S nástupem migrační krize se ve veřejném diskurzu začala množit srovnání bruselského centra EU s někdejším moskevským politbyrem. Už předtím sice bylo slyšet hlasy, že se za fasádou demokratických struktur a hlučné rétoriky o svobodě, o lidských právech či humanitě skrývá plíživá totalita, ale byly většinou dotčeně odmítány jako hysterické výlevy extremistů.

Jenže jsou tu i filosofové jako například R. Legutko či R. Spaemann nebo předchozí dva papežové, kteří v souvislosti s Bruselem také říkali, že tu máme novou zlou a zákeřnou ideologii, jež staví lidská práva proti člověku. A takové osobnosti může vydávat za extremisty jen ignorant nebo fanatik.

Přesvědčení o zásadním protikladu například komunistické totality a dnešních západních demokracií je však pořád silné, i když v současnosti lidem pomalu dochází, že více Evropy znamená nejen méně svobody, nýbrž i méně té vzývané demokracie.

Většinu lidí pořád přesvědčuje, že bruselský režim nemá nic společného s totalitou, protože v něm fungují demokratická pravidla. Poukazují přitom na svobodu projevu, svobodné volby, možnost legálního odporu či nikoli kruté, estébácké zacházení s politickými odpůrci. To jim dává jistotu, že současná bruselská politika není totalitní.

Na druhou stranu jsou tu přece jen nápadné podobnosti s totalitními režimy. Pasivním konzumentům mainstreamových médií sice pořád ještě uniká, že se na Západě etablovala nesnášenlivá ideologie, která politikům v celé šíři pravolevého spektra diktuje jednotný, naprogramovaný kurz, a která občanům předpisuje i v nepolitických otázkách to jedině správné smýšlení.

Ale také mezi těmito oběťmi mediálních manipulací se už najdou mnozí, k nimž pomalu doléhají signály všudypřítomné diktatury politické korektnosti. Už prostě přestávají být slepí k tomu, jak například bílé občany vyspělých západních demokracií obchází napříč všemi stupni společenského žebříčku panický strach. Strach, že budou z absurdních důvodů nařčeni z toho nejtěžšího hříchu, jaký prý může v postmoderních demo-liberálních společnostech existovat. Hrozí jim totiž, že budou odhaleni (ó hrůzo) jako rasisté, zatímco nikoli bílým obyvatelům nic takového nehrozí; z principu nehrozí.

Však jsou také lidé na Západě dobře vycvičeni v nasazování náhubku politicky korektního myšlení a vyjadřování. Čím vyšší postavení, tím větší náhubek. Kdo ho odloží, riskuje postih, který v lepším případě znamená pád do společenské bezvýznamnosti. Není divu, že kritici mluví o politické korektnosti jako o novodobé inkvizici.

V čem politická korektnost spočívá a k čemu vede?

Politická korektnost tlačí média i občany k soustavnému veřejnému lhaní. Politicky korektní lež je vždy z nějakých vyšších důvodů nadřazována pravdě, a tedy i realitě. Neznáme něco podobného z komunismu? Není snad politická korektnost účinným nástrojem prosazování zase nějaké totalitní ideologie?

To jak snadno politická korektnost ovládla na Západě média hlavního proudu, s jakou posedlostí moralizuje a převychovává občany v masivním rozporu se zdravým rozumem, jak arogantně a bez diskuze si nárokuje monopol na pravdu, dobro a správnost, jak je systémově prolhaná a agresivně nesnášenlivá – neohlašuje to všechno přítomnost takové ideologie?

Zvláště když ideologicky fundované absurdity politické korektnosti zvolna přecházejí do legislativ.

Něco podobného přece známe z dob komunismu. Tehdy byly gumové paragrafy na antisocialistické živly, dnes je máme na xenofoby, homofoby, islamofoby… Kriminalizací odpůrců dospívá úsilí politických korektorů ke kýžené satisfakci.

Tehdy se kádrovalo podle třídního původu, dnes se zase podle ideologického klíče zvýhodňují vybrané menšiny – stejně nedotknutelné a nekritizovatelné jako druhdy komunisté.

Dříve byly humanitní obory monopolizovány marxismem. Dnes se v nich se stejnou vlezlostí roztahují toxické programy multikulturalismu a generového feminismu, což jsou nadmíru úspěšné varianty neomarxistické ideologie.

Tyto podobnosti vyvolávají regulérní otázku, jestli není politika EU také nějakou formou totality. Při pohledu na šílené chování bruselských politiků tváří v tvář islamizaci Evropy se tato oprávněná otázka stává naléhavou.

Vždyť tu politici evidentně nadřazují ideologické cíle multikulturalismu elementárním zájmům o bezpečnost a o samotnou civilizaci Evropanů se stejnou arogancí, s jakou třeba Brežněv vtrhl do Československa. Má tedy pravdu politicko-mediální establishment, nebo kritici bruselského režimu, když o něm mluví v termínech měkké či plíživé totality?

Odkud se totalitní ideologie berou? Je jejich charakter spíše racionální, nebo se víc blíží náboženství?

Subjektivně vzato pochází totalita ze sebepřeceňující pýchy profesionálních revolucionářů, z jejich pohrdání člověkem a přirozeným řádem věcí. Na západní společnosti ji vrhli šílení megalomani, kteří si vsugerovali, že jsou Dějinami či nějakými padlými anděly povoláni, aby uvedli lidstvo do pozemského ráje, vyprojektovaného podle svých utopických představ. Proto má totalita s racionalitou společné akorát to, že byla nejen umožněna, ale přímo perfektně připravena vyšinutou racionalitou moderních filosofů. To je také její věcný původ.

Principy novověkých teorií poznání především neomylně nasměrovaly západní myšlení k objevu, že myšlení je k tomu, aby nepoznávalo. Když už se mu nekonzistentně nějaká kognitivní hodnota přiznala, pak jedině na úrovni empirických jevů. Ve výkladu skutečnosti se z takové nesmyslné redukce poznání vyvinulo přesvědčení, že jedinou realitou je svět jakožto soubor hmotných jevů.

Ve výkladu podstaty člověka to znamenalo, že jeho bytí je dáno jednotou empirických jevů, jimiž se prý lidské bytí vyvíjí. Ve výkladu mravnosti z toho vyšlo, že také ona sama se v základě vyvíjí. V takovém pojetí ovšem stojí svoboda principiálně nad zákonem. Není v něm místo pro nějaký obecně platný mravní zákon, který by neúplatně a neprominutelně v lidské praxi rozlišoval skutky lidské od nelidských.

Normy a hodnoty svobodného jednání jsou tu relativizovány dobou a socio-kulturními nahodilostmi. O reálném rozdílu mezi dobrými a špatnými skutky rozhoduje vposledku člověk sám. Půda pro orgie totalitářů je tím připravena. Pak už jen stačilo, aby se objevili sebevědomí stvořitelé „lepší“ lidské reality, a neštěstí bylo na světě.

Jako představitelé sekulární verze gnostického myšlení jsou totalitní ideologové čistokrevnými dogmatiky. Mezi zájmem o pravdu a zájmem o prosazení svých spasitelských receptů je u nich nepřímá úměrnost. Oni pravdu nehledají, námitky nevítají, pochybnost si nepřipouštějí; jen kážou a prosazují hlava nehlava své absurdity – pokud možno všemi prostředky.

Se všemi náboženstvími má tedy totalitní ideologie společné to, že se zakládá na víře. Není vyloučeno, že některá náboženská víra je v zásadním souladu s realitou a do určité míry koresponduje s realistickou filosofií. Jsou samozřejmě i náboženství, která se více méně s hlavními filosofickými pravdami rozcházejí. Totalitní ideologie jim však odporuje naprosto.

Totalitní ideologové jsou sice přesvědčeni, že jejich pohled na svět a na člověka je racionální. Neboť jejich filosofické názory odpovídají vládnoucí filosofii pozdního novověku. Že je tato filosofie z hlediska poznávání základních filosofických pravd naprostým fiaskem, o tom samozřejmě aktivističtí ideologové nic nevědí a ani vědět nechtějí. Sami byli elementárně vychýlenými systémy novověké filosofie vzděláváni, vesměs dogmaticky jejich základní omyly přejímali a s jejich pomocí pak vášnivě velice originálních, leč katastrofálních podob.

Z čeho vyplývá nelidskost totalitních režimů?

Odpověď už byla naznačena poukazem na jejich filosofické pozadí. Celá ta vývojově nablýskaná originalita nové humanity je vším jiným než zjevením pravé podstaty lidství. Naopak se s ní zásadně rozchází. Radikální teoretická (filosofická) kolize s lidskou realitou tedy vytvořila rámec pro praktickou nelidskost totality. Novost totalitárních modelů humanity pak vyplynula z vynalézavého rozvíjení a z rétoricky brilantního, sofistického prosazování filosofických omylů o člověku. Ty byly ve vývoji novověkého myšlení postupně standardizovány. Totalitní pseudo-humanita je zdařile vytěžila, čímž ten vývoj korunovala. Zkoncentrovala antropologicko-etické omyly novověku do svých utopických cílů, k nimž tlačila ovládanou společnost.

Hlavní cíl totalitní ideologie vysvětluje i dva zbývající znaky, které ji konstituují, a její nelidskost i výrazně zpřítomňují:

1. na maximum vystupňovaný potenciál pseudomorálky;

2. snaha o neomezenou pravomoc instrumentalizované státní moci v prosazování pseudomorálky a následnou beztrestnost jejích vykonavatelů.

Jestliže totiž koncept zásadní transformace společnosti nakonec vyžaduje její celoplošné ovládnutí, pak musí mít pochopitelně v plánu i naprosté ovládnutí mravnosti. Žádná norma přirozeného zákona, ani žádná mravní hodnota proto nesmějí být imunizovány vůči svému možnému zrušení. Pokud budou překážet v dosahování utopických cílů totality, je to pádný důvod k situačně podmíněnému vyvíjení tlaku na jejich odstranění.

Státní moc ve službách totalitní ideologie proto z principu a koncepčně nepodléhá žádné nadřazené instanci. Politici v souladu s ideologií legislativně ordinují pseudomorálku ve dvou liniích:

a) v samotném výkonu moci čili v bezohledném prosazování své ideologicky usměrněné vůle, kde nedotknutelný účel posvěcuje jakékoli prostředky;

b) ve specifických mravních deviacích, jakými jsou například morálky třídní, rasové, multikulti či genderové, které vyplývají z obsahových určitostí--specifikací utopických vizí totalitních ideologů.

Všemocní inženýři totality a jim oddaní politici si tedy jaksi z povahy věci uvlastňují ambici být doslova pány nad životy a smrtí svých poddaných. Taková omnipotence je zrůdná a děsivá.

Můžete shrnout, jaké jsou hlavní znaky totality?

Přicházíme k rozhodujícímu bodu sporu o bruselskou totalitu. Totiž k odůvodnění správné definice totality, která má rozhodnout, jestli je bruselská politika totalitní, či nikoli. Viděli jsme, že její zastánci operují více méně libovolně seskupovanými empirickými znaky, jimiž totalitu vymezují.

Naproti tomu metafyzická reflexe neempirického problému definice totality se soustřeďuje na její neempirické znaky, obsažené v totalitní ideologii. Přitom se inspiruje touto základní ontologickou úvahou:

Nic z toho, co v konkrétním politickém uskutečňování totality závisí na měnlivých stavech, poměrech či okolnostech, jež jsou vzhledem k identitě realizované totality vnější, nemůže tvořit její identitu; nemůže být tím, co činí režim totalitním. Tato identita/povaha realizované totality (totalitního režimu) je krom toho obsahově dána příslušnou totalitní ideologií, která jakožto totalitní také nemůže být ve své identitě spoluurčována nějakými aktuálními konkretizacemi či kvantifikacemi, jež jsou vázané na nahodilé situace.

Avšak obsahy premis těch argumentů, které užívají obhájci politiky EU (absence fyzické likvidace odpůrců, svobodné volby…), závisejí jak na měnlivých poměrech ovládané společnosti, tak také na emočních a myšlenkových proměnách či nahodilých rozhodnutích vládnoucích elit.

Obsahy takových premis – například určitá, právě taková míra nesvobody, ovládání společnosti či represí – proto nemohou být esenciálními znaky totalitního systému.

Víme už, že míchání nutných a nahodilých znaků v obecné definici totalitního systému je nevyhnutelným důsledkem výše kritizované metody pouhých empiriků.

Empirici se ani nemohou adaptovat na úroveň problému. Proto například často ani nechápou, že při esenciálním definování totality nehledáme historicky nejkrutější režimy. Hledáme naopak systém, který nezávisí na momentálních rozmarech generálních tajemníků a všelijakých komisařů.

Hledáme tedy důvod standardní hladiny systémového zla, který spočívá v esenci totalitní ideologie, a nikoli v nějakých proměnlivých existenčních podmínkách jejího politického uskutečňování.

V protějšku k svému určujícímu principu (totalitní ideologii) je reálný totalitní režim dynamickou veličinou. Jeho diktatura je procesem, který je začleněný do širších společensko-politických souvislostí, jež se v čase mění. Proto má totalitní režim fáze klidnější a dramatičtější – podle momentálního politického stavu, který je také dán mnoha proměnnými.

Diktát totality tedy probíhá v rytmu utahování a povolování šroubů. Z výše uvedených důvodů je přitom zřejmé, že jde stále o režim totalitní. Jedna fáze proto nemůže být v rozumném obecném pojetí totality absolutizována; nemůže vylučovat druhou.

Adekvátní definice totality se týká její esence, která je její reálnou konstantou; vylučuje nahodilé existenční znaky, které totalitní systém v reálné existenci může mít, ale nemusí. Protože je esence totality dána korelací totalitní ideologie a totalitního režimu, kde totalitní ideologie má postavení určujícího (obsahového) principu a totalitní režim má v celku systému totality jen funkci instrumentální, spočívá těžiště definování totality ve vymezení totalitní ideologie.

Nyní se tedy musíme ptát, jestli uvedené tři esenciální znaky totalitní ideologie jsou pro její definici také postačující. Připomeňme si je:

První znak je ontologický: spočívá v zásadním nároku na totální ovládnutí života občanů. Tomuto znaku se často špatně rozumí. Jako by měl ten nárok znamenat aktuální ovládání doslova všeho, co lze v lidských životech mocensky ovládnout. Pak by ovšem žádná totalita neexistovala.

Ale žraločí apetit totality není takto všežravý. Nemusí se aktuálně týkat všech aspektů osobního života (sňatků) či všech oblastí veřejného života (sportovního fandovství).

Principiálně se však může týkat všeho. Může paralyzovat všechny aspekty života. Je nerozsáhlý potenciálně, nikoli aktuálně. Faktické zásahy totalitních inženýrů do životů občanů totiž závisejí na invenci, strategii, stavu ovládané společnosti a také na momentálních potřebách všehoschopných ideologů a zideologizovaných politiků.

Druhý znak je etický: spočívá v mocenském (třeba legislativním) diktátu takových norem a hodnot, které odporují přirozené mravnosti. Přirozená mravnost totiž totalitě překáží; je jejím úhlavním nepřítelem. Koncepčně je totalita zaměřena k obsahově neomezenému předefinovávání morálky, k programové devastaci mravního řádu čili k radikální pseudomorálce. Tím atakuje jádro lidského života. Ideologická zvůle tu podle aktuálních potřeb systematicky láme charaktery a drtí lidskou důstojnost. Proto je v silném smyslu nelidská – zločinná.

Tento znak totality je zcela metafyzický. To znamená, že může být rozpoznán jen na základě neempirické orientace v etické problematice. Solidní kritika etického relativismu a následných instalací protipřirozených norem a hodnot v systémech falešné morálky není na úrovni empirické metodologie vůbec možná.

Třetí znak je politicko-právní: spočívá ve snaze o vybavení politické moci, která kontinuálně uskutečňuje programy totalitní ideologie neomezenou pravomocí. Obsahuje také kolektivisticky založenou nadřazenost státu nad občany – etatismus. Politici a jejich ideologičtí loutkovodiči si v něm užívají beztrestnost.

Tyto tři definiční znaky totality dostatečně vyjadřují, co ji konstituuje.

Jaké znaky totality můžeme najít v současné EU?

Bruselská politika je evidentně řízena a obsahově určována utopickou ideologií neomarxistů. Její utopičnost představuje i vize sjednocení všeho lidstva v pozemském ráji svobody, rovnosti a bratrství emancipovaných a zároveň i dialekticky kolektivizovaných egoistů.

Významnými kroky na této cestě jsou zničení západní civilizace a její tradiční morálky, zlomení nadvlády bílého muže a rozprášení bílé populace v moři multirasové populace. Paradoxní na tom je, že tato radikální revoluce vychází z ideologie a probíhá v režii autodestruktivně naladěných bílých mužů ze Západu. Fanatické feministky jim dělají jen stafáž v odvozeném, nerovném postavení fascinovaných žaček a ukřičených aktivistek.

Tato bláznivá, k civilizační sebevraždě zacílená ideologie od šedesátých let postupně ovládla celou západní civilizaci. Rozumí se, že byla k takovému područí filosoficky mimořádně disponovaná. Ideologickým hegemonem Západu se stal levicový liberalismus. Jeho tvrdé jádro je v něm ustaveno neomarxismem. Levicový liberalismus z něj čerpá revoluční dynamiku i různé formy destruktivních programů, z nichž některé zasahují určité oblasti společenského organismu, jiné ho ochromují celý.

Tak je multikulturalismus zaměřen ke zničení národů, gender mainstreaming a juvenilní justice ke zničení rodin, zatímco revoluční „lidská práva“ a politická korektnost tuto destrukci, včetně rozbití osobní morálky zajišťují obecně.

Existují zřejmě dva hlavní důvody, pro které lidé většinou nedokážou rozpoznat totalitní povahu současné ideologie Západu. Jedním z nich je ohlupující, leč rétoricky působivá, mediálně fixovaná a bohužel i humanitní pseudovzdělaností futrovaná sebeoslavná propaganda. Současný Západ je v ní líčen, když ne jako přímo pravý ráj humanity, tedy aspoň jako evidentně nejvyšší stupeň jejího vývoje.

Druhý důvod už taky známe. Je jím chronická povrchnost v chápání pojmu totality, s níž se mu bez rozmyslu podsouvají nahodilé projevy určitých, zkušenostně známých totalitních režimů, které bijí do očí. Viděli jsme však, že totalitu definuje to, co se mocensky vnucuje a v jakém systémovém záběru se to vnucuje. Nedefinují ji však různé způsoby realizace totalitní ideologie. Právě ty jsou však pro dnešní, empirismem nemocné komentátory jediným poučením o povaze totality.

Bohužel se současný způsob uskutečňování realizace totalitní ideologie vyznačuje záměrnou nenápadností. Ta pochopitelně identifikaci takového režimu jakožto režimu totalitního ztěžuje; empirikům ji přímo znemožňuje. V adekvátním přístupu je však bruselský režim pro nenápadnost, s níž totalitní ideologii prosazuje, charakterizován jako plíživá, měkká totalita.

Nedá se totiž rozumně popřít, že bruselská politika je zcela ve službách antropologické a hodnotové revoluce kulturních marxistů, která realizuje v uvedených podobách a modalitách jejich totalitní ideologii. Jde jen o to, umět v nich nacházet znaky totality.

V souvislosti s kladením otázky, jestli je bruselská politika totalitní, jsem na začátku uváděl nápadné znaky politické korektnosti, které její totalitní charakter signalizují. Politickou korektnost je také možné přeložit jako ideologicky motivované systémové lhaní, které celoplošně infikovalo západní společnosti.

Po vyjasnění definice totality můžeme v souhrnném pohledu konstatovat, že v politické korektnosti je přítomné i celoplošné a násilné vnucování pseudomorálky. Její normy jsou odvozené z utopických cílů neomarxistické ideologie. Ta chce totiž zbavit západního člověka jeho identity i jeho životního smyslu. To znamená, že ho chce osvobodit od přirozené mravnosti, kterou vytrvale relativizuje, a nakonec i od něj samého. Teoretické předpoklady této divočiny bohatě skýtá moderní filosofie. Sebeodcizení postmoderního člověka se tak odehrává na té nejhlubší možné úrovni.

Příkazy politické korektnosti se rodí v mravním vakuu etického relativismu, a nesou proto znaky bezmezné ideologické svévole, odtržené od přirozeného řádu lidského života. Nejenže postupně infiltrují legislativu mocenského centra EU, potažmo jednotlivých členských států, ale jsou navíc nekompromisně nadřazovány jejich právním systémům. V okázalé postmoderní pluralitě tím paradoxně získávají status absolutních norem. Politická korektnost tak zajišťuje svým aktivistům, těm příslovečným pachatelům „Dobra“ beztrestnost, paralyzuje právní vědomí postižených společností a úspěšně v nich zavádí diktaturu mravního nihilismu.

Politická korektnost tedy obsahuje všechny znaky, jimiž se adekvátně definuje totalita. Občanům jsou pod sankcí diktovány ty jedině správné

názory a mravní postoje. Politická korektnost tím systematicky a důsledně omezuje svobodu myšlení, projevu a znemožňuje tak potřebný veřejný diskurs o morálních i jiných absurditách politických zásahů do společnosti.

Krom toho politická korektnost systematicky a fanaticky (tj. bez nejmenšího ohledu na realitu a elementární spravedlnost) nadržuje ideologicky vytěžitelným, a tudíž preferovaným menšinám. Lídři kulturní revoluce v nich rozpoznali destruktivní revoluční potenciál k odstranění tradičních mravních hodnot a struktur Západu a učinili z nich beranidlo na rozbití jeho civilizační identity. To je také srozumitelný důvod, proč tak bezostyšně vyviňují pachatele z řad menšin a proč tak zavile šikanují ty, kteří s touto spravedlností naruby nesouhlasí.

Političtí korektoři tedy pohrdají hlavními hodnotami politického života: svobodou a spravedlností. Jejich vnucované názory, postoje a kvazi-hodnoty jsou přitom falešné a vylhané, jako ostatně celý jejich ideový základ. Celoplošně tedy nařizují povinné lhaní – život ve lži. Odkudpak to jen známe?

Naprosté podřízení kritériím a požadavkům ideologické správnosti způsobilo, že se služebníkům politické korektnosti otupil cit pro rozlišování pravdy a lži. Političtí korektoři lžou a lžou a už snad ani nevědí, že lžou. Hodnotou nade všechny hodnoty je jim ideologická konformita. Ideologicky nepříjemnou pravdu za hodnotu jednoduše nepovažují. Jsou to lidé zkaženého intelektu a podřadného charakteru. Samozřejmě, že si o sobě namlouvají pravý opak; žijí ve lži i v aspektu sebepoznání. A to navzdory všem těm titulům, které si navzájem udílejí.

Proto jsou tito nadlidé také přesvědčeni, že nemusejí nikomu nic vysvětlovat, nic dokazovat, že se nemusejí nikomu zodpovídat či omlouvat. Prostě nařizují, beztrestně šikanují a zneužívají státní moc daleko za hranicemi rozumných kompetencí státu. Oponent je pro ně rovnou kriminální živel a na „tupou masu“ shlížejí jako na materiál svých pomatených, reedukačních aktivit.

Politická korektnost jako univerzální nástroj ideologie neomarxistů pokrytecky preferuje údajně utlačované, ve skutečnosti však subverzivní menšiny. Svou exaltovanou tolerancí k nim odporuje zdravému rozumu i elementární mravnosti. Rubem této revoluční velkorysosti je skutečnost, že většinoví občané musejí snášet moralizování a inkvizitorské řádění politických korektorů. Jinak jsou skandalizováni, mediálně lynčováni, společensky či profesně odepsáni, ostrakizováni a nakonec i kriminalizováni.

Přitom nemají tito občané druhé kategorie před fanatiky politické korektnosti kam utéct; ti jsou všude. Není oblast, kterou by nezamořili, není profese, kterou by nezpolitizovali. Stále se rozpínající politická korektnost si v intencích totalitní ideologie nárokuje monopol na veřejný prostor. Všeobjímající strach z nařčení z rasismu, který na Západě vytvořil ponuré, dusné klima veřejného života, jenom dokresluje tuto potenciální všerozsáhlost politické korektnosti.

Politická korektnost tedy svou povahou i svými rozměry, svou arogancí, nesnášenlivostí a nenávistí k odpůrcům dobře odkrývá podstatu soudobé totality. Její totalitní charakter je mimo jiné patrný také v tom, že nomenklaturní kádry bruselského politbyra, aktivisté nátlakových skupin či agenti politických neziskovek a lidsko-právních organizací získali, ač nikým nevoleni, v demokratických společnostech Západu ničím neomezovanou moc v šíření amorálních a civilizačně sebevražedných programů totalitní ideologie neomarxistů a politiky dvojího metru.

Politická korektnost jako nástroj ideologie kulturních marxistů tedy umožňuje, aby byla tato ideologie dešifrována jako totalitní. Dá se z ní vyčíst, že hlavním cílem této ideologie je radikální změna někdejších západních společností, počínaje radikální hodnotovou reorganizací.

Motivem těchto změn je hluboká nenávist k tradičnímu Západu, která je uměle živená primitivními dezinterpretacemi dějin, a která se koncentruje v zavilém odporu k bílému heterosexuálnímu muži.

Prostředkem je zneužití státní moci, ideologické zkorumpování legislativ a tendence k postupnému získávání stále víc pravomocí v prosazování ideologických zájmů. Hlavní cestou k cíli je tu zásadní redefinování morálky, doprovázené okázalým morálním sebenadřazováním politicky korektních pokrytců.

Na pozadí etického relativismu jsou normy přirozeného mravního zákona snadno nahrazovány ideologickou svévolí. Normy této pseudomorálky jsou vybírány podle ideologického klíče. Výsledkem je systémová produkce nespravedlnosti.

Z hlavního cíle ideologie neomarxistů se strategicky odvozují diferencované obsahy, které jsou patrné v programech multikulturalismu, generového feminismu, agendy pseudo-lidských práv či juvenilní justice.

Tyto programy odpovídají na otázku, co dnes dominantní ideologie Západu prosazuje. Politická korektnost je obecnou metodou jejího šíření, a tudíž i odpovědí na otázku, jak se neomarxismus prosazuje.

A co bude dál?

Dnes se zdá být bruselská totalita na rozcestí. Doposud šlo všechno jako po másle. Měkká totalita hýřila svými přednostmi a občané zobali nevoleným vyvoleným členům bruselského politbyra a jejich nesčetným prodlouženým rukám či převodovým pákám doslova z ruky. Pravidelné volební výsledky jsou toho výmluvným, smutným svědectvím.

Pak ale udělali soudruzi chybu. Přehnali svou bohorovnost a začali tlačit na pilu. Výsledkem je migrační krize, která probouzí evropskou veřejnost z ideologického opojení. Maskovaní totalitáři všech zemí Západu bijí na poplach: Pozor na extremisty, populisty, fašisty a nacisty! Humanisté všech členských zemí EU bděte!

A najednou se ukazují slabiny měkké totality. Otevření hranic masám muslimských dobyvatelů, proložené demagogickými a troufalými proslovy o mírumilovném islámu jako budoucnosti Evropy, už bylo přece jen silné kafe. Soudruzi podcenili sebeobranné instinkty Evropanů. Nálada se zhoršila a elity mají bobky z voleb.

Co teď? Přitvrdí soudruzi? Náznaky tu jsou. Zpřesňuje se legislativa osvědčeného dvojího metru a boje proti takzvané nenávisti. Vyhrožuje se cenzurou a formuje se myšlenková policie. Ta fyzická je například v Německu nucena tolerovat, ne-li přímo podporovat teror levičáckých „antifašistických“ bojůvek proti odpůrcům šíleného migračního merkelismu. Třeba bude klid na práci vyžadovat vedle zastrašování a pendreků i nepokryté zfalšování či rovnou zrušení voleb. Nelze ani vyloučit přeladění na totalitu tvrdou.

Anebo hydra neomarxistické totality padne a na zbídačelý Západ se vrátí zdravý rozum. Vše je otevřené. Nezdá se, že bychom žili zrovna v nudné době.

(Jiří Fuchs, Marie Tejklová: Vyšší humanita, nebo totalita? Rozhovor o politice EU. Praha: Academia Bohemica 2017)