Gilles Lipovetsky (nar. 1944) je profesorem filozofie na univerzitě ve francouzském Grenoblu. Éra prázdnoty s podtitulem Úvahy o současném individualismu je jeho první knihou, která ve Francii vyšla již v roce 1983 v nakladatelství Gallimard. Tento francouzský myslitel je mimořádně přesným a zároveň kritickým komentátorem obrazu druhé poloviny dvacátého století a celé postmoderní epochy. Jeho zkoumání soudobých jevů "současného individualismu" se dotýká takřka všech rysů a příznaků našeho současného života, respektive projevů soudobé západní civilizace.

Ve svých dalších knihách rozvíjí Gilles Lipovetsky základní okruh témat naznačených v Éře prázdnoty. Ve Vládě pomíjivosti (1987) se věnuje fenoménu módy, v knize Soumrak povinnosti (1992) si všímá změny, k níž došlo v chápání a prožívání morálních hodnot, v díle Třetí žena (1997) se zabývá proměnou postavení ženy v současné společnosti, v knize Věčný přepych (2003) se zamýšlí nad rolí nadbytku a luxusu a s ním spojených rituálů v minulosti i současnosti. Tato pro něj kruciální témata nacházejí jakési široké shrnutí knize Hypermoderní doba (2004). Ta se podle Lipovetského vyznačuje především ekonomickou soutěží, rozkvětem technologií a individualismem. Jejich rozvoj, založený na neskromnosti a nadbytku, spěje kupředu nesmírnou rychlostí a vede k všudypřítomnému narušování pravidel, které je zdrojem chaosu a nerovnováhy jak na úrovni celé společnosti, tak na úrovni jednotlivců.

Lipovetského texty jsou nejen břitké a výstižné, ale také velmi dobře čtivé. Pro dnešní díl knižního cyklu jsem sáhl po autorově vstupní předmluvě jako po jakési ochutnávce, shrnující esenci jeho myšlení, a zároveň podnětu k četbě knihy celé. Stojí nepochybně za to. A mimochodem – na úvahách starých pětatřicet let a vycházejících z tehdejšího stavu západní společnosti můžete dobře rozvinout aktuální zamyšlení nad stavem společnosti naší dnes. Možná se budete divit, jak mnoho konstatování není (často bohužel) třeba měnit. Pokud máte v rodině adolescenta či obecně mladého člověka, můžete na něm velmi dobře pozorovat většinu jevů a hodnotových či behaviorálních posunů popsaných Lipovetskym. Zejména rozklad ustálených a tradičních forem komunikace uvnitř lidského společenství, v jehož důsledku dochází k tomu, že sám život společenství, vyjádřený sociální kohezí a také politikou, ztrácí dominanci a atraktivitu, a tedy vlastně i vliv a smysl. A last, but not least, na jeho textu je cenné, že se neuchyluje k hodnocení a moralizování, dokonce ani tehdy, když se samo vyloženě nabízí. Jako vědec důsledně odděluje popis jevu od názoru na něj. Ten si jistě dokáže učinit čtenář sám.

Éra prázdnoty

Články a úvahy obsažené v této knížce spojuje pouze to, že se všechny tak či onak zabývají jediným obecným problémem: povahou otřesů, které dnes, v masově konzumní době, zasahují společnost, lidské chování i každého člověka, a vznikem zcela nového způsobu socializace a individualizace, který je v naprostém rozporu se způsobem socializace zavedeným v 17. a 18. století. Následující texty se snaží tyto stále ještě probíhající historické změny osvětlit. Zdá se totiž, že vznik světa věcí, obrazů a informací a nástup hédonistických, permisivních a psychologizujících hodnot, které s ním souvisejí, vedly nejen ke vzniku nové formy ovládání lidského chování, ale zároveň k nebývalému rozrůznění způsobů života a k neustálým výkyvům v soukromém životě, ve víře i v životních rolích. Jinými slovy, v dějinách západního individualismu nastala nová fáze. Naše doba se dokázala zbavit revoluční eschatologie jedině tím, že dopustila permanentní revoluci každodenního života i samotného člověka. Prožíváme tedy druhou individualistickou revoluci, která se vyznačuje dalším rozšiřováním soukromého prostoru, rozrušováním sociálních identit, odklonem od ideologií i od politiky a stále se zrychlující destabilizací osobnosti.

Následující úvahy spojuje ústřední myšlenka, že čím víc se rozvinuté demokratické společnosti vyvíjejí, tím je k jejich pochopení nezbytnější určitá nová logika, kterou zde nazývám procesem personalizace. Tato logika neustále a hluboce proměňuje všechny oblasti lidského života, které ovšem nejsou tímto probíhajícím procesem zasaženy vždy ve stejné míře ani stejným způsobem. Nezapomínám ani na to, že každá snaha o teoretickou redukci celé společenské dimenze na nějaký jednoduchý princip má své meze. Je zřejmé, že v našich společnostech působí množství různých specifických kritérií. Myšlenky jednotného schématu se zde však držím proto, že mým cílem v této knize bylo vytyčit hlavní transformační tendence, které ovlivňují vývoj institucí, způsob života, lidské tužby a nakonec i lidskou osobnost - nikoli nastínit momentální situaci. Proces personalizace se ukazuje při komparativním a historickém pohledu a určuje hlavní vývojovou linii, pocit čehosi nového, onen typ společenského uspořádání a řízení, jimiž se vymaňujeme z řádu disciplinovaně revolučních konvencí, který panoval až do padesátých let. Smysl procesu personalizace tkví v zásadním rozchodu s počáteční fází moderních společností, společností disciplinovaně demokratických, univerzálně rigoristických, ideologicky donucovacích. Nelze jej směšovat s pouhou strategií výměny kapitálu, byť s lidskou tváří. Pakliže jediný proces zasahuje současně celý systém, je marné se jej snažit zredukovat na lokální, instrumentální funkci (i když je pravda, že k reprodukci nebo ke zvýšení nadhodnoty může podstatně přispět). Předkládám jinou hypotézu: to, k čemu dnes dochází, je globální sociologická mutace, historický zrod podobný tomu, co Castoriadis nazývá "ústřední obrazný význam", synergická kombinace uspořádání a významů, jednání a hodnot, objevující se od počátku dvacátých let - pouze umělecké a psychoanalytické kruhy tento vývoj o několik desetiletí předběhly - a sílící zejména po druhé světové válce.