Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 65. díl. Éra prázdnoty

19.02.2019 16:14

Gilles Lipovetsky je profesorem filozofie na univerzitě ve francouzském Grenoblu. Tento francouzský myslitel je mimořádně přesným a zároveň kritickým komentátorem obrazu druhé poloviny dvacátého století a celé postmoderní epochy.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 65. díl. Éra prázdnoty
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Gilles Lipovetsky (nar. 1944) je profesorem filozofie na univerzitě ve francouzském Grenoblu. Éra prázdnoty s podtitulem Úvahy o současném individualismu je jeho první knihou, která ve Francii vyšla již v roce 1983 v nakladatelství Gallimard. Tento francouzský myslitel je mimořádně přesným a zároveň kritickým komentátorem obrazu druhé poloviny dvacátého století a celé postmoderní epochy. Jeho zkoumání soudobých jevů "současného individualismu" se dotýká takřka všech rysů a příznaků našeho současného života, respektive projevů soudobé západní civilizace.

Ve svých dalších knihách rozvíjí Gilles Lipovetsky základní okruh témat naznačených v Éře prázdnoty. Ve Vládě pomíjivosti (1987) se věnuje fenoménu módy, v knize Soumrak povinnosti (1992) si všímá změny, k níž došlo v chápání a prožívání morálních hodnot, v díle Třetí žena (1997) se zabývá proměnou postavení ženy v současné společnosti, v knize Věčný přepych (2003) se zamýšlí nad rolí nadbytku a luxusu a s ním spojených rituálů v minulosti i současnosti. Tato pro něj kruciální témata nacházejí jakési široké shrnutí knize Hypermoderní doba (2004). Ta se podle Lipovetského vyznačuje především ekonomickou soutěží, rozkvětem technologií a individualismem. Jejich rozvoj, založený na neskromnosti a nadbytku, spěje kupředu nesmírnou rychlostí a vede k všudypřítomnému narušování pravidel, které je zdrojem chaosu a nerovnováhy jak na úrovni celé společnosti, tak na úrovni jednotlivců.

Lipovetského texty jsou nejen břitké a výstižné, ale také velmi dobře čtivé. Pro dnešní díl knižního cyklu jsem sáhl po autorově vstupní předmluvě jako po jakési ochutnávce, shrnující esenci jeho myšlení, a zároveň podnětu k četbě knihy celé. Stojí nepochybně za to. A mimochodem – na úvahách starých pětatřicet let a vycházejících z tehdejšího stavu západní společnosti můžete dobře rozvinout aktuální zamyšlení nad stavem společnosti naší dnes. Možná se budete divit, jak mnoho konstatování není (často bohužel) třeba měnit. Pokud máte v rodině adolescenta či obecně mladého člověka, můžete na něm velmi dobře pozorovat většinu jevů a hodnotových či behaviorálních posunů popsaných Lipovetskym. Zejména rozklad ustálených a tradičních forem komunikace uvnitř lidského společenství, v jehož důsledku dochází k tomu, že sám život společenství, vyjádřený sociální kohezí a také politikou, ztrácí dominanci a atraktivitu, a tedy vlastně i vliv a smysl. A last, but not least, na jeho textu je cenné, že se neuchyluje k hodnocení a moralizování, dokonce ani tehdy, když se samo vyloženě nabízí. Jako vědec důsledně odděluje popis jevu od názoru na něj. Ten si jistě dokáže učinit čtenář sám.

Éra prázdnoty

Články a úvahy obsažené v této knížce spojuje pouze to, že se všechny tak či onak zabývají jediným obecným problémem: povahou otřesů, které dnes, v masově konzumní době, zasahují společnost, lidské chování i každého člověka, a vznikem zcela nového způsobu socializace a individualizace, který je v naprostém rozporu se způsobem socializace zavedeným v 17. a 18. století. Následující texty se snaží tyto stále ještě probíhající historické změny osvětlit. Zdá se totiž, že vznik světa věcí, obrazů a informací a nástup hédonistických, permisivních a psychologizujících hodnot, které s ním souvisejí, vedly nejen ke vzniku nové formy ovládání lidského chování, ale zároveň k nebývalému rozrůznění způsobů života a k neustálým výkyvům v soukromém životě, ve víře i v životních rolích. Jinými slovy, v dějinách západního individualismu nastala nová fáze. Naše doba se dokázala zbavit revoluční eschatologie jedině tím, že dopustila permanentní revoluci každodenního života i samotného člověka. Prožíváme tedy druhou individualistickou revoluci, která se vyznačuje dalším rozšiřováním soukromého prostoru, rozrušováním sociálních identit, odklonem od ideologií i od politiky a stále se zrychlující destabilizací osobnosti.

Následující úvahy spojuje ústřední myšlenka, že čím víc se rozvinuté demokratické společnosti vyvíjejí, tím je k jejich pochopení nezbytnější určitá nová logika, kterou zde nazývám procesem personalizace. Tato logika neustále a hluboce proměňuje všechny oblasti lidského života, které ovšem nejsou tímto probíhajícím procesem zasaženy vždy ve stejné míře ani stejným způsobem. Nezapomínám ani na to, že každá snaha o teoretickou redukci celé společenské dimenze na nějaký jednoduchý princip má své meze. Je zřejmé, že v našich společnostech působí množství různých specifických kritérií. Myšlenky jednotného schématu se zde však držím proto, že mým cílem v této knize bylo vytyčit hlavní transformační tendence, které ovlivňují vývoj institucí, způsob života, lidské tužby a nakonec i lidskou osobnost - nikoli nastínit momentální situaci. Proces personalizace se ukazuje při komparativním a historickém pohledu a určuje hlavní vývojovou linii, pocit čehosi nového, onen typ společenského uspořádání a řízení, jimiž se vymaňujeme z řádu disciplinovaně revolučních konvencí, který panoval až do padesátých let. Smysl procesu personalizace tkví v zásadním rozchodu s počáteční fází moderních společností, společností disciplinovaně demokratických, univerzálně rigoristických, ideologicky donucovacích. Nelze jej směšovat s pouhou strategií výměny kapitálu, byť s lidskou tváří. Pakliže jediný proces zasahuje současně celý systém, je marné se jej snažit zredukovat na lokální, instrumentální funkci (i když je pravda, že k reprodukci nebo ke zvýšení nadhodnoty může podstatně přispět). Předkládám jinou hypotézu: to, k čemu dnes dochází, je globální sociologická mutace, historický zrod podobný tomu, co Castoriadis nazývá "ústřední obrazný význam", synergická kombinace uspořádání a významů, jednání a hodnot, objevující se od počátku dvacátých let - pouze umělecké a psychoanalytické kruhy tento vývoj o několik desetiletí předběhly - a sílící zejména po druhé světové válce.

V negativním smyslu vede proces personalizace k zániku socializace založené na disciplíně. V pozitivním smyslu vede ke vzniku pružné společnosti založené na informacích a na stimulování potřeb, na sexu a ohledu k "lidským faktorům", na kultu přirozenosti, srdečnosti a humoru. Proces personalizace je totiž nový způsob, jak se společnost může uspořádat a nabrat směr, nový způsob, jak řídit chování jedinců. Není založen na pedantské krutovládě, nýbrž naopak na co nejmenším omezování a co největší možnosti soukromé volby, na minimální strohosti a maximální touze, na co nejmenším donucování a co možná největším pochopení. Jde o proces personalizace v pravém slova smyslu, neboť podobný sklon ke zlidštění, k rozrůznění, k psychologizaci podmínek socializace nyní projevují i společenské instituce. Přizpůsobují se motivacím a přáním, vybízejí k účasti, organizují volný čas. Po autoritativní a mechanické drezuře tedy přichází homeopatický a kybernetický způsob socializace; po rozkazujícím řízení přichází volitelné programování na objednávku. S novými postupy se objevují nové společenské cíle a oprávněné postoje: co jiného znamenají hédonistické hodnoty, respektování odlišnosti, kult osobního osvobození, uvolněnosti, humoru a upřímnosti, psychologismus a svobodné vyjadřování než to, že autonomie jedince nabyla nového významu a zdaleka předstihla ideál, který si kdysi vytyčil autoritativně demokratický věk? Až do poměrně nedávné doby spočívala logika politického, produktivního, morálního, vychovatelského i pečovatelského života v tom, že jedinec zmizel v moři jednotných pravidel, osobité záliby a jedinečný svéráz byly pokud možno vyhlazeny a idiosynkratické zvláštnosti utonuly v jednotném a univerzálním zákoně, ať už to byla "obecná vůle", společenské zvyklosti, mravní imperativ, pevné a ustálené zákony či podřízenost a sebezapření vyžadované revoluční stranou: individualistické hodnoty bylo jakoby od samého zrodu nutno vměstnávat do systémů organizace a smyslu, neúprosně se snažících zažehnávat bytostnou neurčenost jednotlivého. Tato rigoristická představa svobody mizí a nahrazují ji nové hodnoty, jejichž účelem je umožnit svobodné rozvinutí skryté osobitosti, ospravedlnit slast, uznat neobvyklé požadavky a přizpůsobit instituce tužbám jedinců.

Moderní ideál podřízenosti individuálních zájmů racionálním pravidlům zájmů kolektivních byl rozprášen. Proces personalizace postavil do popředí osobní realizaci a respektování subjektivní zvláštnosti a jedinečné osobitosti jakožto základní hodnotu (a to bez ohledu na nové formy ovládání a homogenizace společnosti, které samozřejmé zároveň přináší). Právo být naprosto sám sebou a co nejvíc si užívat je totiž neoddělitelné od společnosti, která svobodu člověka povýšila na základní hodnotu, a je pouze nejzazším projevem individualistické ideologie. Tento rozvoj práv a přání jedince a tato změna v pořadí individualistických hodnot však mohly nastat jen díky změně životního stylu související s konzumní revolucí. Byl to skok individualistické logiky kupředu: teoreticky neomezené právo na svobodu, v praxi doposud společností omezované na hospodářství, politiku a vědu, zasáhlo i lidské chování a každodenní život. Žít svobodně bez veškerého omezování, sám si zvolit vlastní způsob života: toto je ta nejvýznamnější společenská a kulturní událost naší doby, a v očích našich současníků též nejnepopiratelnější právo.

Proces personalizace je tedy globální strategie, všeobecná přeměna toho, co naše společnosti chtějí a co dělají. Musíme ovšem rozlišit jeho dvě tváře. Ta první, "vlastní" či operativní, vytyčuje soubor proměnlivých pokynů bez nároku na stálost, programových vzorců stimulace, vypracovaných mocenskými a řídícími aparáty. Kvůli ní pravicoví a zejména levicoví nespokojenci pravidelně a často s určitou groteskní nadsázkou odsuzují všeobecnou zmanipulovanost a klimatizované "totalitní" peklo blahobytné společnosti. Druhá tvář procesu personalizace, tvář jakoby "nezkrocená" nebo "paralelní", se vyznačuje vůlí po autonomii a partikularizaci skupin i jedinců: neofeminismus, uvolnění mravů a sexuality, požadavky regionálních a jazykových menšin, psychologické metody, touha vyjadřovat a rozvíjet své já, různá "alternativní" hnutí. Společenské i individuální jednání už není motivováno snahou po univerzálnosti, nýbrž hledáním vlastní identity. Oba tyto póly mají jistě svá specifika, ale přesto společně pracují na zániku společnosti založené na disciplíně, a to buď potvrzováním zásady individuální jedinečnosti, nebo jejím využíváním.

Proces personalizace se objevil ve světě založeném na disciplíně, takže končící moderní věk se vyznačoval skloubením dvou protichůdných logik. Byly jím stále zjevněji zasahovány nejrůznější sféry společenského života a zároveň nastával odklon od procesu založeného na disciplíně, což nás vede k tomu, že mluvíme o postmoderní společnosti, tedy o společnosti, která zevšeobecňuje jednu z původně menšinových tendencí modernosti. Výraz "postmoderní společnost" vyjadřuje historický zvrat cílů a způsobů socializace, odehrávající se nyní ve jménu otevřených a pluralitních pravidel. Vyjadřuje skutečnost, že hédonický a personalizovaný individualismus je nyní oprávněný a již nenaráží na odpor. Vyjadřuje to, že skončila éra revolucí, skandálů i futuristických nadějí, neodmyslitelných od modernismu. Postmoderní společnost je společnost, kde panuje masová lhostejnost, kde převládá pocit neustálého omílání a přešlapování na místě, kde osobní nezávislost je samozřejmostí, kde je nové přijímáno jako staré, kde inovace jsou něčím zcela všedním a kde se už budoucnost nespojuje s nevyhnutelným pokrokem. Moderní společnost byla dobyvatelská. Věřila v budoucnost, ve vědu a techniku. Vznikla ve jménu univerzálnosti, rozumu a revoluce, odklonem od pokrevní hierarchie a posvátné svrchovanosti, od tradic a partikularismů. Nyní před našimi zraky zaniká. Naše společnosti se vytvářejí zčásti proti jejím futuristickým principům, a jsou proto postmoderní. Lační po identitě, po odlišnosti, po zachování, po uvolnění, po okamžitém osobním naplnění. Důvěra a víra v budoucnost mizí, na zářné zítřky revoluce a pokroku už nikdo nevěří. Všichni teď chtějí žít ihned, tady a teď. Chtějí si uchovat mládí, a ne vytvořit nového člověka. Postmoderní společnost v tomto smyslu znamená zkracování společenského i individuálního času, zatímco čas kolektivní je stále nutnější plánovat a organizovat. Znamená vyčerpání modernistického vzletu k budoucnosti, rozčarování a monotónnost všeho nového. Znamená dýchavičnost společnosti, které se podařilo apatií zneutralizovat to, na čem stojí: změnu. Hlavní moderní osy - revoluce, disciplína, světskost a avantgarda - byly opuštěny ve prospěch hédonistické personalizace. Technologický a vědecký optimismus opadl, protože nesčetné objevy byly spojené se závody ve zbrojení, se zhoršováním životního prostředí a se stále větší osamělostí. Žádná politická ideologie už nedokáže nadchnout davy. Postmoderní společnost nemá žádné idoly ani žádná tabu, nevidí sama sebe nijak oslavně, nemá žádný historický projekt, který by ji mobilizoval. Zmocňuje se nás prázdnota, která však v sobě nemá nic tragického ani apokalyptického.

Bylo by omylem unáhleně hlásat konec konzumní společnosti, když je zřejmé, že proces personalizace její hranice naopak stále posouvá. Současný hospodářský pokles, energetická krize a ekologické uvědomění konzumnímu věku neodzvonily: je nám dáno dál konzumovat, i když možná jinak, stále více věcí a informací, sportů a cestování, vzdělávání a vztahů, hudby i lékařské péče. To je postmoderní společnost: nikoli překonání konzumností, nýbrž její apoteóza, její rozšíření i do soukromé sféry až k samotnému vnímání a utváření ega, odsouzeného ke stále rychlejšímu zastarávání, proměnlivosti, destabilizaci. Konzumujeme svou vlastní existenci - prostřednictvím médií, zábav a seznamovacích technik. Proces personalizace plodí technicolorovou prázdnotu, existenciální kolísání způsobené přemírou vzorů, byť přikrášlených družností, ekologismem nebo psychologismem. Přesněji řečeno se nacházíme ve druhé fázi konzumní společnosti, již ne hot, nýbrž cool; konzum se vyrovnal s kritikou nadbytku. Je konec s uctíváním american way of life, blyštivých chromovaných bouráků, velkých hollywoodských hvězd a snů; je konec s beatnickou revoltou a se skandály avantgard. To vše, zdá se, ustoupilo postmoderní kultuře, projevující se několika rysy: snahou o kvalitní život, nesmírným zaujetím pro osobnost, citlivostí k ekologickým otázkám, odklonem od velkých názorových systémů, kultem spoluúčasti a sebevyjádření, módou retro i návratem k místním a regionálním hodnotám a k některým tradičním představám a praktikám. Znamená to tedy zánik dřívější kvantitativní bulimie? Jistě. Nesmíme však přitom ztrácet ze zřetele, že všechny tyto jevy jsou zároveň projevem procesu personalizace, protože každá z uvedených taktik pracuje na zničení účinků monolitického modernismu, gigantismu, centralismu, tvrdých ideologií a avantgardnosti. Není namístě stavět proti sobě "pasivně" konzumní éru a takzvané postmoderní proudy, vyznačující se kreativností, ekologismem a revivalismem: společně totiž dokonávají zánik rigidní moderní éry a usilují o větší pružnost, rozmanitost, soukromou volbu, o širší aplikaci principu individuálních zvláštností. Postmodernost nezačíná nějakým zvláštním kulturním nebo uměleckým jevem, nýbrž tím, že historicky začal převládat proces personalizace a veškeré sociální aspekty se podřídily jeho novým zákonům.

Postmoderní kultura představuje "nadstavbový" pól společnosti, která opouští typ jednotného, řízeného uspořádání, a za tímto účelem odvrhává základní moderní hodnoty, zdůrazňuje minulost a tradici, znovu přikládá význam místním odlišnostem a prostému životu, ruší převládající centralismus, rozptyluje kritéria pravdy a umění a ospravedlňuje potvrzení osobní identity v souladu s hodnotami personalizované společnosti. V té záleží na jediném - být sám sebou -, a právo na existenci a na společenské uznání zde má tudíž cokoli, je tu nepřípustné něco trvale a imperativně vnucovat a všechny volby, všechny úrovně mohou existovat vedle sebe, aniž by si protiřečily nebo se navzájem vylučovaly. Postmoderní kultura je decentralizovaná a různorodá, materialistická i psychologická, pornografická i diskrétní, novátorská i retro, konzumní i ekologická, vyumělkovaná i spontánní, spektakulární i kreativní. Ani v budoucnu se nejspíš nerozhodne pro jednu z těchto tendencí; naopak bude tuto podvojnou logiku a pružnou spolupřítomnost protikladů dál rozvíjet. O úloze takového rozpolcení není pochyb: souběžně s ostatními personalizovanými systémy je postmoderní kultura jedním z vektorů rozšiřování individualismu. Rozrůzňováním možností volby a rozmlžováním záchytných bodů, podkopáváním přikázaných směrů a vyšších hodnot modernosti tvoří totiž kulturu personalizovanou, kulturu "na míru", umožňující vymanit se z toho, co nastolila disciplinárně-revoluční společnost.

Není ovšem pravda, že bychom byli vydáni napospas tápání po smyslu a že by pro nás vše pozbylo legitimnosti. I v postmoderní době přetrvává jedna neporušitelná základní hodnota, která není popírána v žádném ze svých nesčetných projevů: je to člověk a jeho právo na osobní naplnění a na svobodu, hlásané tím silněji, čím jsou metody společenského ovládání jemnější a "humánnější". I když tedy proces personalizace v dějinách vyvolává určitý přeryv, zároveň jinými cestičkami pokračuje v díle, na němž se pracuje již po staletí: ve vytváření individualistické demokratické modernity. Někde přeryv, někde kontinuita - vždyť sám pojem "postmoderní společnost" jasně říká, že jedna fáze končí a začíná nová, která je s našimi politickými a ideologickými počátky spjata mnohem složitějšími pouty, než bychom si na první pohled mysleli.

Ke schématu procesu personalizace se uchyluji nejen kvůli novým, nenásilným metodám ovládání, ale i kvůli působení tohoto procesu přímo na jednotlivce. Procesem personalizace se individualismus mění v to, co po vzoru amerických sociologů nazývám narcismem. Narcismus je následek a projev procesu personalizace v malém, symbol přechodu od "omezeného" individualismu k individualismu "totálnímu", symbol druhé individualistické revoluce. Jaký jiný výraz by dokázal lépe vyjádřit tuto nově vzniklou formu psychologicky citlivé, destabilizované i tolerantní individuality, soustředěné na emoční seberealizaci, lačnící po mládí, po sportu, po rytmu, pro niž je neustálé naplňování v soukromé sféře důležitější než úspěch v životě? Jaký jiný výraz by dokázal stejně silné vyjádřit ohromný rozmach individualismu vyvolaný procesem personalizace? Jaký jiný výraz by lépe ilustroval naši dnešní situací, kdy rozhodujícím společenským jevem už není třídní příslušnost a antagonismus, nýbrž rozptýlenost sociálního momentu? Dnes se necháváme vést individualistickými přáními, ne třídními zájmy, privatizace života o nás vypovídá víc než výrobní vztahy, hédonismus a psychologismus jsou výstižnější než programy a formy kolektivních akcí, byť nových (boj proti atomovým pokusům a elektrárnám, regionální hnutí atd.), a tuto kulminaci soukromé sféry pojem narcismu odráží.

Dovolte mi několik poznámek k upřesnění otázky, která už několikrát vedla k nedorozuměním. Navzdory občasným tvrzením narcismus není totožný se současnou politickou neangažovaností. Spíše se jím míní opadnutí zájmu o politické a ideologické cíle a nárůst pozornosti k subjektivním problémům. Postmoderní společnost se všemi svými windsurfy, skateboardy a rogaly je věkem, který klouže, což je sportovní výraz, který nejpřesněji vyjadřuje dobu, kdy res publica už nemá pevné a stálé emoční zakotvení. Rozhodující otázky kolektivního života dnes čeká stejný osud jako "pecky" hitparád: všechny výšiny se snižují, vše sklouzává do uvolněné lhostejnosti. To, co kdysi vynikalo, je strženo a stává se pouhou hračkou. Právě tím se vyznačuje narcismus - nikoli (jak se někteří domnívají) postavením jedince zcela odtrženého od společnosti a pohrouženého do solipsistického soukromí. Narcismus nachází svůj skutečný význam jen v historickém měřítku. V podstatě se shoduje s tendencí, která vede lidi k tomu, aby snižovali emoční náboj vkládaný do veřejného prostoru nebo do transcendentních sfér a naopak zdůrazňovali priority soukromé sféry. Narcismus je s touto historickou tendencí emočního přesunu nerozlučně spjat. Egalizace, snižování nejvyšších hierarchií a hypertrofie já mohou být podle okolností jistě více či méně výrazné, ale z dlouhodobého hlediska se zdá, že jde o vývoj nezvratný, protože dovršuje dávné směřování demokratických společností. Moc je stále pronikavější, laskavější a neviditelnější, lidé jsou stále zahleděnější do sebe, "slabší", jinými slovy labilnější a bez přesvědčení. Postmoderní narcismus tedy potvrzuje 'Tocquevillovu předpověď.

Stejně jako nemůžeme narcismus směšovat s naprostou apolitičností, nelze si od něj odmyslit ani obzvláštní zaujetí pro lidské vztahy. Dokazuje to bující množství různých sdružení, podpůrných asociací a skupin vzájemné pomoci. Nejzazší podoba individualismu nespočívá ve svrchované asociální nezávislosti, nýbrž v napojování se na kolektivy se specializovanými, miniaturizovanými zájmy, jako je například sdružení vdovců, rodičů homosexuálních dětí, alkoholiků, koktavých lidí, lesbických matek nebo bulimiků. Narcise musíme zasadit do přediva nejrůznějších malých kolektivů a sítí. Solidárnost mikroskupiny, účast v různých kroužcích a jejich dobrovolné vedení ani různé sítě sdružující lidi v podobné životní situaci nijak neprotiřečí hypotéze narcismu; naopak tuto tendenci potvrzují. Je totiž zajímavé, že ve srovnání s ideologickým a politickým aktivismem dřívějších dob dochází na jedné straně k ústupu univerzálních cílů, na druhé straně však pozorujeme touhu být mezi svými, být s lidmi, kteří sdílejí tytéž bezprostřední a úzce vymezené starosti. Je to jakýsi kolektivní narcismus: lidé se sdružují, protože se navzájem podobají, protože jim jde o stejné existenční cíle. Narcismus se totiž nevyznačuje jen hédonickým zahleděním do sebe, ale také potřebou scházet se se "stejnými" lidmi. Důvodem je bezpochyby potřeba být užitečný a možnost požadovat nová práva, ale také možnost osvobodit se, vyřešit své soukromé problémy "kontaktem", "prožitkem", promluvou v první osobě: spolkový život jako nástroj psychoanalýzy. Narcismus nachází vzor v psychologizaci sociálna, politična a veřejného života obecně a v subjektivizaci všech dříve neosobních nebo objektivních činností. Rodina a mnohé organizace jsou dnes vyjadřovacím prostředkem, analytickou a terapeutickou metodou. Od monadologické estetiky jsme na hony daleko: neonarcismus = psychopop.

Moderní doba byla posedlá výrobou a revolucí. Doba postmoderní je posedlá informacemi a (sebe)vyjádřením. Svou osobnost údajně vyjadřujeme prací, "kontakty", sportem i koníčky, takže záhy už neexistuje činnost, která by se nepyšnila nálepkou "kulturní". Není to už ani ideologická záležitost, nýbrž masová aspirace, jejímž nejnovějším projevem je pozoruhodné bujení nezávislých rozhlasových studií, svobodných radiostanic. Každý z nás je diskžokej, hlasatel, moderátor: jen si pusťte velmi krátké vlny, a zaplaví vás příval hudby, útržkovitých řečí, různých rozhovorů, vyznání a kulturních pořadů, v nichž se "chopí slova" region čí obec, městská čtvrť či omezené skupinky. Je to nebývalá demokratizace slova: každý je vybízen, aby do rozhlasové stanice zavolal, každý chce něco říci na základě své nejsoukromější zkušenosti, každý se může stát hlasatelem a promlouvat k ostatním. Ale i zde je to jako u nápisů na zdech škol nebo v mnohých uměleckých skupinách: čím víc se lidé vyjadřují, tím méně toho mají co říci, čím víc se propaguje subjektivnost, tím anonymněji a prázdněji působí. Tento paradox ještě posiluje skutečnost, že tento příval slov vlastně nikoho nezajímá - jistě s nezanedbatelnou výjimkou samotného tvůrce nebo mluvčího. Právě to je narcismus: vyjadřování čehokoli, přednost komunikace jakožto činnosti před povahou sdělení, lhostejnost k obsahu, hravé pohlcování smyslu, komunikace bez účelu a bez publika, jejímž hlavním příjemcem je sám mluvčí. Proto celá ta přemíra představení, výstav, interview, řečí pro kohokoli postrádajících jakýkoli význam, které už nezávisejí ani na okolní náladě: jde o něco jiného, a sice o možnost a touhu vyjádřit se bez ohledu na povahu "sdělení", o právo a narcistické potěšení vyjadřovat se pro nic za nic, sám pro sebe, ovšem předávané a zesilované nějakým médiem. Sdělovat jen pro samo sdělování, vyjadřovat se jen proto, abychom se vyjádřili a aby nás zaregistrovalo naše mikropublikum - i v tom se ukazuje spojitost narcismu s postmoderní ztrátou podstaty a s logikou prázdnoty.

(Gilles Lipovetsky - Éra prázdnoty. Úvahy o současném individualismu. přeložila Helena Beguivinová.  Praha: Prostor 2003. ISBN: 80-7260-085-0)

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…