Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 67. díl. Příštích sto let | ParlamentniListy.cz

Friedmanův životní příběh je typickým příběhem Evropana 20. století. Narodil se roku 1949 v Maďarsku Židům přeživším holocaust., Jeho rodiče, když byl ještě dítě, uprchli před komunismem na západ. Nejprve pobývali v utečeneckém táboře v Rakousku, odkud se dostali do Spojených států amerických.

Friedmana už od dob studií zajímalo modelování válečných strategií a předvídání vojensko-politických kataklyzmat. Po studiích učil dvacet let politické vědy na Dickinson College a vedle toho i na U. S. Army College. Vědeckou hodnost získal na prestižní Cornell University. V roce 1996 založil zpravodajský institut Stratfor, tedy Strategic Forecasting. Společnost Stratfor poskytuje široké spektrum placených i volně dostupných analýz aktuálních mezinárodně-politických problémů, studií, denních zpravodajských svodek a bezpečnostních prognóz. Její výstupy jsou celosvětově respektované, stejně jako sám zakladatel.

Od počátku své vědecké práce se orientoval na vztahy se Sovětským svazem, zejména z vojensko-strategické perspektivy. Po rozpadu sovětského impéria se podílel na studiu americko-japonských vztahů – byl také spoluautorem knihy Blížící se válka s Japonskem.

V knize Příštích sto let předpovídá George Friedman vývoj světa v 21. století. Tvrdí, že Rusko se do dvaceti let rozpadne a příští světovou válku proti sobě povedou koalice Turecka s Japonskem proti USA a Polsku.

Načrtává obrysy toho, jak se bude svět a lidská společnost v následujících zhruba sto letech proměňovat a vyvíjet, jaké nové konfliktní linie vzniknou, a dokonce se odvažuje nastínit průběh světové války, kterou očekává někdy ve čtyřicátých letech 21. století. Pokud by se taková prognóza měla naplnit, nejvýznamnější událostí první poloviny století bude podle něho rozpad Ruska a úpadek Číny, která se rozdělí na bohatý východ a chudý střed. Mocenské vakuum v Eurasii s sebou přinese chaos, přičemž vyvstanou tři mocnosti, které začnou na troskách někdejšího Ruska rozšiřovat svůj vliv - Polsko, Turecko, Japonsko. Zatímco první jmenovaná bude věrným americkým spojencem, zbylé dva státy se zhruba v polovině století dostanou do konfliktu se Spojenými státy, který vyústí ve světovou válku, jež se z velké části povede ve vesmíru.

Než začneme procházku po samotné Friedmanově zneklidňující knize, dejme nejprve slovo samotnému autorovi.

Ve chvíli, kdy stojíme na počátku 21. století, musíme v tomto století odhalit jednu nejdůležitější záležitost, která by byla obdobou sjednocení Německa ve 20. století. Jakmile byly odklizeny trosky evropské říše stejně jako pozůstatky Sovětského svazu, zůstává dnes pouze jediná mocnost, která má mimořádnou sílu, a tou jsou Spojené státy. V současnosti se jako obvykle Spojené státy zaplétají do třenic v různých částech světa, avšak je důležité, abychom se nedali zmást probíhajícím chaosem. Spojené státy jsou ekonomicky, vojensky a politicky nejmocnější zemí světa, a neexistuje žádný reálný subjekt, který by jejich moc ohrozil. Stejně jako na španělsko-americkou válku, také na válku mezi Spojenými státy a radikálními islamisty se za sto let ode dneška bude vzpomínat jen málo, bez ohledu na to jak byla vnímána ve své době.

Spojené státy zaznamenaly již od občanské války mimořádný ekonomický rozvoj. Z nepatrného rozvíjejícího se národa se stala ekonomika silnější než spojené ekonomiky zemí na dalších čtyřech místech v žebříčku hodnocení. Vojensky se z bezvýznamné síly rozvinula globální supervelmoc. Politicky se Spojené státy dotýkají doslova všech událostí. Někdy záměrně, jindy prostě jen svou přítomností. Když budete číst tuto knihu, bude se vám zdát, že se až příliš soustřeďuje na Ameriku a že je napsaná z amerického pohledu. To je možná pravda, ale svět se točí kolem Spojených států a je na nich závislý.

Není to jen kvůli jejich moci. Souvisí to také se zásadním posunem ve fungování světa. Uplynulých pět set let byla středem mezinárodního systému Evropa, a její říše vytvářely poprvé v dějinách lidstva jediný globální systém. Hlavní cestou do Evropy byl severní Atlantik. Kdo ovládal severní Atlantik, kontroloval přístup do Evropy a možnost Evropy dobývat svět. Globální geopolitika byla pevně vázána na tuto cestu.

Na začátku 80. let 20. století se najednou stalo něco pozoruhodného. Poprvé v historii se transpacifický obchod vyrovnal obchodu transatlantickému. Evropa se po 2. světové válce zmenšila na skupinu druhořadých mocností a s posunem v obchodních vztazích už severní Atlantik přestal být jediným klíčem ke všemu. Jakákoliv země ovládající severní Atlantik, schopná získat kontrolu i nad Tichým oceánem, by mohla ovládat světový obchodní systém a tudíž i globální ekonomiku. V 21. století získává mimořádnou výhodu kterákoliv zem ležící mezi Atlantickým a Tichým oceánem.

Vzhledem k vysokým nákladům na vybudování námořnictva a jeho provoz po celém světě se stala mocnost s přístupem k oběma oceánům nejvýraznějším hráčem v mezinárodním systému. A to ze stejného důvodu, proč Británie vévodila devatenáctému století: nacházela se u oceánu, který musela kontrolovat. To Severní Amerika nahradila Evropu jako nejvýznamnější centrum světa, a kdokoliv ovládá Severní Ameriku, stává se v praxi suverénní světovou velmocí. V jedenadvacátém století to budou Spojené státy.

Při jakémkoli uvažování o možných scénářích příštích geopolitických dějin se nemůžeme vyhnout zlomovému dědictví 11. září 2001, útoku islámských teroristů na Světové obchodní centrum a další cíle v srdci Ameriky. Nejinak to činí i George Friedman.

Z širší geopolitické perspektivy 11. září zakončilo mezivládí trvající od konce studené války do začátku nové éry: americko-džihádské války. Džihád nemohl vyhrát, pokud vítězstvím myslíme vytvoření nového kalifátu, islámské říše. Rozpory a nejednota v islámském světě byly nepřekonatelné a Spojené státy byly příliš silné na to, aby byly jednoduše poraženy. Chaos se nemohl nikdy zastavit a džihád nemohl dosáhnout vítězství.

Tato éra je ve skutečnosti spíše regionální křečí nežli soudržným hnutím, je výsledkem posunu silového pole. Etnické a náboženské rozdíly v islámském světě způsobují, že i když Spojené státy z tohoto regionu zmizí, neobjeví se žádná stabilní politická základna. Islámský svět byl rozdělený a nestabilní déle než tisíc let, a sotva se zdá, že se v brzké době sjednotí. Stejně tak platí, že i kdyby byli Američané v tomto regionu poraženi, nijak by to nepodkopalo zásadní americkou globální moc. Stejně jako v případě války ve Vietnamu by se jednalo o jednu pomíjivou epizodu.

V danou chvíli se americko-džihádský konflikt jeví jako silný a příliš závažný, takže je obtížné si představit, že prostě jen tak odezní. Lidé vážně debatují o tom, že tento konflikt ovládne svět na dalších sto let, ale ve dvacetileté perspektivě je vidina světa, který je ještě v roce 2020 stále ještě zaostřený na americko-džihádskou válku, tím nejméně pravděpodobným výsledkem. Na tom, co se děje teď v islámském světě, nebude ve skutečnosti nijak moc záležet. Když budeme předpokládat, že stoupající tendence americké moci zůstane nedotčena, pak by v roce 2020 měly Spojené státy čelit velmi odlišným výzvám.

Až se americko-džihádská válka dovleče ke konci, první obrannou linii proti islámským radikálům vytvoří samy muslimské státy. Jsou totiž hlavními cíli al-Káidy a muslimské státy politickou moc al-Káidě rozhodně nepředají, ať už smýšlejí o islámu či západu jakkoliv. Spíše využijí vlastní moc. Tajné služby, policii a vojenské síly, aby al-Káidu rozdrtily. Spojené státy zvítězí pokud al-Káida prohraje. Islámský svět zmítaný chaosem a neschopná sjednocení by znamenal, že Spojené státy dosáhly svého strategického cíle. Od roku 2001 se Spojeným státům strategie nepopiratelně dařila: vnesly do islámského světa chaos a zplodily nepřátelství vůči Americe a možná teroristy, kteří v budoucnosti zaútočí. Ale regionální zemětřesení nezpůsobilo spojení muslimů a vytvoření regionální supervelmoci. Faktem je, že tento region je rozpolcenější než kdy dříve a tato éra je tak zřejmě uzavřena. Pravděpodobným výsledkem válek v Iráku a Afghánistánu bude porážka Spojených států nebo patová situace, což se jeví jako velmi špatný konec. Není pochyb o tom, že válka Američanů v Iráku byla těžkopádná, neohrabaná a v mnoha směrech nepromyšlená. Spojené státy se skutečně zachovaly jako adolescent ve způsobu, jakým zjednodušily celou záležitost a použily svou moc. Avšak z širšího a strategického hlediska na tom vůbec nezáleží. Pokud budou muslimové válčit mezi sebou, Spojené státy svou válku vyhrávají.

To neznamená, že by nebylo možné, aby v islámském světě někdy v budoucnosti vznikl národní stát, který by se rozvinul v regionální velmoc a postavil by se proti americkým zájmům. V muslimském světě je historickou silou Turecko a Turecko se má opět k světu. Jeho rozvoj nebude výsledkem chaosu po rozpadu Sovětského svazu, ale nového dynamického vývoje. Zlost nevytváří historii. Moc ano. Moc může doprovázet zloba, ale vzniká z mnohem zásadnějších skutečností: z geografie, demografie, technologie a kultury. To všechno přesně definuje americkou moc, stejně jako americká moc definuje 21. století.

Klíčovým pojmem pro George Friedmana je pojem „Nové zlomové linie“, tedy nová ohniska možného válečného napětí na zeměkouli. Navzdory častým populárním klišé Friedman nezastává názor, že 21. století bude stoletím Číny a velkou šanci nedává ani multipolárnímu uspořádání. Století naopak bude podle něj patřit mnohými už odepisované Americe. Zacitujme si Friedmanovu vlastní rekapitulaci.

Kde dojde k dalšímu zemětřesení a jak bude vypadat? Chceme-li odpovědět na tuto otázku, musíme prozkoumat geopolitické zlomové linie 21. století. Stejně jako v geologii, i zde jich existuje velké množství. Musíme určit aktivní zlomové linie, abychom označili oblasti, kde by třenice a neshody mohly přerůst v konflikt. Vzhledem k tomu, že islámský svět už nebude středem pozornosti, kde ve světě najdeme nejméně stabilní bod následující éry?

Právě teď se ve světě nachází pět oblastí, které jsou horkými kandidáty. Za prvé je to mimořádně důležitá pacifická pánev. Námořnictvo Spojených států ovládá Tichý oceán. Na asijském konci Tichého oceánu se nacházejí výhradně země závislé na přístupu k oceánu, a odkázané tudíž na Spojené státy. Dvě z těchto zemí, Čína a Japonsko, jsou hlavními mocnostmi, které by mohly potenciálně ohrozit hegemonii Spojených států. V letech 1941 až 1945 spolu Spojené státy a Japonsko válčily nad pacifickou pánví, a nedá se prohlásit, že by dnes tato oblast byla plně pod kontrolou.

Za druhé musíme zvážit budoucnost Eurasie po rozpadu Sovětského svazu. Od roku 1991 se tento region rozpadal a chátral. Nástupnický stát po Sovětském svazu Rusko vyrůstá v novém období s poničenou sebedůvěrou. Přesto má také Rusko neudržitelnou geopolitickou polohu. Pokud nevyvine úsilí a nevytvoří sféru vlivu, Ruská federace by se mohla roztříštit. Pokud se na druhé straně Rusku podaří takovou sféru vytvořit, mohlo by to vést ke konfliktu se Spojenými státy a Evropou.

Za třetí jsou tu stále diskutované pochybnosti o konečné podobě Evropy. Pět století byla Evropa arénou neutichajících válek. V posledních šedesáti letech byla buď okupovaná, nebo se snažila vytvořit federaci, která by návrat války znemožnila. Evropa možná bude muset soupeřit se vzkříšeným Ruskem, nebo se postavit proti šikaně Spojených států, nebo v ní převládne vnitřní napětí. Dveře ke konfliktu nejsou určitě zavřené.

Za čtvrté tu máme islámský svět. Není to nestabilita, která nás znepokojuje, ale možnost vzniku národního státu, který by bez ohledu na ideologii mohl vytvořit základ koalice. Historicky je nejúspěšnějším středem moci v muslimském světě Turecko. Turecko je navíc dynamická a rychle se modernizující země. Jaká je jeho budoucnost a jaká je budoucnost dalších muslimských národních států?

Za páté je tu otázka mexicko-amerických vztahů. Za normálních okolností by postavení Mexika nevystupovalo na úroveň globální zlomové linie, ale jeho poloha v Severní Americe jej činí významným bez ohledu na jeho skutečnou sílu. Je to země s patnáctým nejvyšším hrubým domácím produktem na světě, takže by se neměly podceňovat jeho vlastní zásluhy. Mexiko a Spojené státy spolu mají hluboké a historické problémy a v příštím století se mohou objevit společenské síly, které nedokáže ovládnout ani jedna vláda.

Abychom přesně určili události, ke kterým v budoucnosti dojde, musíme prozkoumat, které z těchto událostí se pravděpodobně uskuteční a v jakém pořadí. Existence zlomových linií neznamená, že je zemětřesení jisté. Zlomové linie mohou existovat tisíciletí a způsobovat jen příležitostné záchvěvy, ale ve chvíli, kdy máme tolik závažných zlomových linií najednou, je konflikt v 21. století téměř jistý.

Čína je fenomén, který je v centru pozornosti nejpozději od okamžiku, kdy si od ní začal půjčovat někdejší americký president Obama biliony dolarů na sanaci vlastních hospodářských a sociálních problémů. Jak vidí roli Číny v příštích dekádách George Friedman?

Každá diskuse o budoucnosti musí začít diskusí o Číně. V Číně žije jedna čtvrtina světové populace a už se hodně debatovalo o Číně jako o budoucí globální mocnosti. V uplynulých třiceti letech prudce stoupla její ekonomika a určitě je významnou mocností. Ale třicet let ekonomického rozvoje neznamená rozvoj nekonečný. Znamená to, že se snižuje pravděpodobnost, že by tempo růstu ekonomiky v Číně pokračovalo stejnou rychlostí. V případě Číny znamená pomalejší růst ekonomiky zásadní sociální a politické problémy. Nesdílím názor, že se z Číny stane hlavní světová velmoc. Dokonce nevěřím ani tomu, že zůstane pohromadě jako jednotný stát. Avšak souhlasím, že nemůžeme diskutovat o budoucnosti, aniž bychom nejprve nediskutovali o Číně.

Čína má v budoucnosti tři možné cesty: Za prvé bude nadále pokračovat svým astronomickým tempem růstu. Žádné zemi se to ještě nepodařilo a Čína nebude výjimkou. Mimořádný růst v uplynulých třiceti letech vytvořil v čínské ekonomice velké schodky a neefektivnost, které bude třeba napravit. V určitém bodu si bude muset Čína projít mučivou rekonstrukcí, kterou již prodělaly ostatní země v Asii.

Druhou možnou cestou je nová centralizace moci v Číně, kde se po ekonomickém poklesu vytvoří protichůdné zájmy jež spolu budou soupeřit. Silná centrální vláda by je mohla kontrolovat a nastolit pořádek a omezit prostory regionů k manévrování. Tento scénář je pravděpodobnější než první, ale fakt, že centrální aparát je plný lidí, jejichž vlastní zájmy stojí v protikladu k centralizaci, celou situaci zkomplikuje, a nedokáže tento scénář úspěšně naplnit. Vláda nemusí být nezbytně závislá na vlastních členech, aby prosadila nová pravidla. Nacionalismus je jediným nástrojem, který bude mít vláda k dispozici, aby udržela všechno pohromadě.

Třetí možnost je taková, že se Čína pod tlakem ekonomického poklesu rozdrobí podél tradičních regionálních hranic, zatímco centrální vláda zeslábne a bude mít méně moci. V Číně je to tradičně nejvěrohodnější scénář, ze kterého budou mít prospěch bohatší vrstvy stejně jako zahraniční investoři. Čína se tak ocitne v pozici, v jaké byla před nástupem Maa s regionálním konkurenčním bojem a dokonce možná i konflikty, které se bude centrální vláda snažit dostat pod kontrolu. Když přijmeme fakt, že čínská ekonomika bude muset v určitém bodu projít rekonstrukcí, která vyvolá vážné napětí, což by se stalo i v kterékoliv jiné zemi, pak tento třetí výsledek nejvíce odpovídá realitě a čínské historii.

To všechno směřuje k následujícímu závěru: V následujících dvaceti letech Čína nepředstavuje geopolitickou zlomovou linii. Vzhledem k zeměpisné poloze je to nepravděpodobné za všech okolností. Úroveň čínského vojenského rozvoje potřebuje více než deset let, aby překonala toto zeměpisné omezení. Vnitřní tlaky na čínskou ekonomiku a společnost přinesou Číně mnohem více vnitropolitických problémů, než země dokáže sama rozumně zvládnout. Tudíž bude mít málo času na operace v zahraniční politice. Čína bude do značné míry spolupracovat se zahraničními mocnostmi, ale bude se spíš bránit zásahům, než aby sama předvedla svou velmocenskou politiku.

V 21. století má rovněž definitivně skončit více než pětisetletá nadvláda Evropy, protože pomyslné „centrum světa" se z Atlantiku přesune do Pacifiku. Na scéně se znovu objeví Japonsko se svými tradičními zájmy z první poloviny 20. století a skončí také to, čemu Friedman říká „americko-džihádistická" válka. Problém s islámským fanatismem zmizí a Spojené státy budou čelit nové studené válce s Ruskem. Ta nebude tak dramatická jako ta předešlá, ovšem přispěje podle něj ke konečnému zhroucení Ruska, zmítaného demografickou krizí.

Jestliže máme pochopit chování a záměry Ruska, musíme začít u jeho základní slabosti - to jsou jeho hranice, zejména pak na severozápadě. Rusko ovládá Ukrajinu už celá staletí a Bělorusko je také součástí Ruska, ale stále nejsou žádné přirozené hranice na severu. Ve středu a na jihu jsou hranice zakotvené v Karpatech. Odtud na sever probíhá hranice se Slovenskem a Polskem a na východě se nacházejí Pinské močály, bažinaté a neprůchodné. Ale na severu a na jihu nejsou žádné silné přírodní bariéry, které by chránily Rusko - anebo sousedy Ruska.

Ochrana hranic není jediným dnešním problémem Ruska. Rusové si mimořádně dobře uvědomují, že je čeká obrovská demografická krize. Současný počet obyvatel Ruska činí asi 145 miliónů a výhledy na rok 2050 se pohybují mezi 90 a 125 milióny. Čas pracuje proti Rusku. Brzy bude mít problém sestavit dostatečně velikou armádu pro své strategické potřeby. Vnitřně se počet Rusů oproti jiným etnickým skupinám snižuje, což vyvíjí na Rusko velký tlak podniknout nějaký tah, a to pokud možno dříve, než bude pozdě. Se současnou zeměpisnou polohou Ruska je otázkou času kdy se něco stane. S ohledem na ruskou demografickou křivku může být za dvacet let už pozdě něco podniknout, což vedoucí představitelé Ruska moc dobře vědí. Rusko nemusí ovládnout svět, ale musí znovu získat a udržet svou obrannou zónu - v podobě hranic bývalého Sovětského svazu.

Rusové se potýkají s geopolitickými, ekonomickými a demografickými problémy a musejí přitom podniknout rozhodující posun. Celých sto let Rusové hledali, jak mají modernizovat svou zemi s pomocí industrializace ve snaze udržet krok se zbytkem Evropy. Nikdy se jim to nepodařilo. Kolem roku 2000 Rusko změnilo strategii. Namísto toho, aby se soustřeďovali na rozvoj průmyslu, jak to činili celé uplynulé století, proměnili se Rusové na vývozce přírodního bohatství, zejména pak energie, ale také nerostného bohatství, zemědělských výrobků, dřeva a vzácných kovů.

V příštím desetiletí Rusko velice zbohatne (alespoň relativně ve srovnání s minulostí), ale geograficky to bude nejisté. Použije tudíž něco ze svého bohatství k vybudování vojenské síly, dostatečné pro hájení svých zájmů, ochranných zón, které budou Rusko chránit před zbytkem světa, a před stávající ochranné zóny připojí další ochranné zóny. Ruská ambiciózní strategie spoléhá na vytvoření hlubokých ochranných zón na severu evropské nížiny, zatímco současně rozdělí své sousedy a bude jimi manipulovat, aby vytvořila novou regionální rovnováhu moci v Evropě. Rusko nedokáže tolerovat přesné hranice bez ochranných zón a svoje sousedy, kteří se proti němu spojili. Proto se budou ruské akce v budoucnosti jevit jako agresivní, i když budou vlastně obranné.

Akce Ruska se rozvinou ve třech fázích. Ze všeho nejdříve se Rusko soustředí na to, aby obnovilo vliv a efektivní nadvládu v zemích bývalého Sovětského svazu, a znovu vytvoří systém ochranných zón, které zajišťoval Sovětský svaz. Ve druhé fázi bude chtít Rusko vybudovat druhou řadu ochranných zón za hranicemi bývalého Sovětského svazu. Pokusí se to udělat, aniž by vyvolalo pevnou zeď opozice, jaká ho sešněrovávala během studené války. Ve třetí fázi se bude Rusko snažit zabránit tomu, aby vznikaly jakékoliv proti ruské koalice, na čemž bude nutné pracovat skutečně od začátku.

Následkem výše zmíněné nové studené války také dojde k rozpadu NATO (poté, co členské státy Německo a Francie nepodpoří pobaltské státy proti ruské intervenci) a k totální proměně evropské mocenské struktury. Nastane soumrak atlantické Evropy a do popředí se posune Polsko, které po téměř čtyřsetleté přestávce naváže na vlastní velmocenské ambice a začne kolem sebe soustřeďovat blok států střední a východní Evropy, který bude pronikat do západní a severní části někdejšího evropského Ruska. Střední a východní Evropa začne být ekonomicky výkonnější než Evropa západní.

Ve 20. století Evropa prožila studenou válku a bude zde jen malá vůle prožívat další. V době klesající populace by se mohlo Němcům i Francouzům ulevit, kdyby viděli roztříštěné Rusko, kde také poklesne počet obyvatel, ale i tak zůstane ještě dost velké. Na každý pád neuvidí příliš rádi silnou přítomnost armády Spojených států v Evropě mimo alianci NATO, kterou Evropané kdysi ovládali a pomocí níž krotili Spojené státy.

Stejně tak si Německo, Francie a zbytek západní Evropy nezvykne na nově vzniklé sebevědomí Polska, České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska. V těchto zemích vyvolá konfrontace s Ruskem paradoxně pocit většího bezpečí zejména díky silným dvoustranným svazkům se Spojenými státy, s jejichž pomocí se snaží zablokovat ruskou moc. Tyto země se zbaví prastarého strachu z Rusů. Nebudou se nijak zvlášť zajímat o slábnoucí Německo a poprvé po několika staletích pocítí relativní bezpečí. Evropa zaznamená úpadek Francie a Německa způsobený částečně snižujícím se počtem obyvatel, částečně skomírajícími ekonomikami a také geopoliticky špatným odhadem, když se tyto země rozhodly k neúčasti v konfliktu s Ruskem (a tím pádem rozložily NATO). Výsledek se projeví jako velice intenzivní krize sebevědomí, která podkopává Francii i Německo již od první světové války.

Důsledkem toho dojde k naprosto novému rozdělení evropské mocenské struktury. Pád Ruska dodá východním Evropanům jak příležitost, tak potřebu přijmout mnohem agresivnější zahraniční politiku ve vztahu k východu. Východní Evropa se stane nejdynamičtějším regionem v Evropě. S rozpadem Ruska rozšíří východoevropské země svou sféru vlivu na východ. Slováci, Maďaři a Rumuni vždy byli vůči Rusům nejméně zranitelní díky Karpatům, které tvořily přírodní bariéru. Poláci na severu evropské nížiny budou nejvíce zranitelní. Přesto se projeví jako největší a potenciálně nejvýznamnější národ východní Evropy.

Po rozpadu Ruska vyrazí Poláci jako první na východ ve snaze vybudovat ochrannou zónu proti Rusku a na Ukrajině. Až Poláci prosadí svou moc, na východ od hor na Ukrajině prosadí svou moc rovněž karpatské země. Východní Evropa byla po dobu pěti set let v podstatě „zapadákovem“, v pasti mezi velkými atlantickými evropskými velmocemi a Němci na jedné straně, a s Rusy na straně druhé. Bezprostředně po rozpadu ruské moci se střed Evropy přesune na východ do východoevropských zemí, které uzavřou hluboké svazky se Spojenými státy.

Rovnováha sil v Evropě v roce 2040 se tudíž přesune na východ. Celou Evropu postihne demografický problém, ale východní Evropa to dokáže vykompenzovat s pomocí komplikovaných a finančních vztahů, které Spojené státy tradičně udržují se spojenci. Východní Evropa by asi prozatím nemohla překonat západoevropské země v absolutním objemu jejich ekonomik, ale je zcela jisté, že předstihne západní Evropu svou rostoucí dynamikou.

Inu, a co tohle všechno znamená pro Francii a Německo? Jednou věcí bylo žít v Evropě, která je neuspořádaná, ale kde jsou Francie a Německo rozhodujícími mocnostmi. Úplně jiná věc je žít v Evropě, která se reorganizovala a přesunula tyto země do pozadí. Británie uzavře hluboké svazky s americkou ekonomickou sférou vlivu a Iberský poloostrov podobně nalákají příležitosti vyplývající ze vztahů se Spojenými státy. Francouzi a Němci tak začnou čelit existenčnímu dilematu.

Zájem Spojených států o Evropu může opadnout bezprostředně po roztříštění Ruska, což zdánlivě otevírá dveře k rostoucí francouzsko-německé síle. Ale půjde jen o přechodný jev. Jakmile dojde ke konfrontaci Spojených států s Japonskem a Tureckem, která začne nabývat na intenzitě, uvidíme, že zájmy Spojených států v Evropě se znovu obnoví. Američané si ponechají svůj vliv ve východní Evropě, jakmile se ve 20. letech 21. století vzedme rozpínavost Turků. A to pravděpodobně postačí k zablokování obrody německé a francouzské síly.

Z jihu využijí rozpadu Ruska Turci, kteří ovládnou Kavkaz, Černé moře změní v Turecké jezero, stabilizují arabský svět, severní Afriku a k radosti Spojených států izolují Írán. Podobnou politiku povede Japonsko na východě, když intervenuje ve prospěch prosperujícího východního čínského pobřeží, které bude doplácet na centralistickou politiku Pekingu a toužit po odštěpení. V tuto chvíli, tvrdí George Friedman, nastane americký geopolitický sen, Rusko už se nevrátí, Eurasie bude roztříštěná a nebude nikdo, kdo by mohl USA coby globální supervelmoc ohrozit. Do dvaceti let se však boj o globální hegemonii vrátí.

V polovině 21. století se objeví další silné země, které nejsou dnes tak významnými mocnostmi, ale očekávám, že se z nich během několika příštích desetiletí stanou silné a rozhodující velmoci. Konkrétně se jedná o tři země. První z nich je Japonsko. Je to druhá největší ekonomika na světě. A také nejzranitelnější, neboť je výrazně závislá na dovozu surovin, protože nemá vlastní nerostné bohatství. Se svou vojenskou historií Japonsko nezůstane okrajovou pacifistickou silou, jakou je nyní. Ani nemůže. Hluboké problémy Japonska s poklesem populace a současná averze k masivnímu přistěhovalectví, nakonec zemi donutí hledat nové pracovní síly v jiných zemích. Slabiny Japonska, se kterými se Japonci dosud dokázali vypořádat lépe, než jsem očekával, si nakonec vynutí změnu postoje.

Pak je tady Turecko. V současnosti sedmnáctá největší ekonomika na světě. Když v minulosti vznikla obrovská osmanská říše, vládli jí Turci. Osmanská říše se rozpadla na konci první světové války a zůstalo po ní moderní Turecko. Ale Turecko je stabilní základnou uprostřed chaosu. Balkán, Kavkaz, arabský svět na jihu - tam všude vládne nestabilita. Jak poroste síla Turecka, a jeho ekonomika a vojenská síla jsou už nyní nejmocnější v celém regionu, tak se rozvine i turecký vliv.

Nakonec je tady Polsko. V 16. století sice Polsko ztratilo postavení velmoci, ale kdysi bývalo silné. A já si myslím, že opět bude. Existují dva faktory, které to umožní. Prvním bude úpadek Německa. Německá ekonomika není dynamická; je sice rozsáhlá a neustále roste, ale nijak revolučně neovlivňuje globální ekonomické vztahy. Navíc populace Německa během dalších padesáti let dramaticky klesne, což ještě více oslabí jeho ekonomickou sílu. Za druhé, Rusové budou tlačit na Poláky z východu a Němci nebudou mít chuť na třetí konflikt s Ruskem. Avšak Spojené státy se za Polsko postaví a ekonomicky i technicky ho mohutně podpoří. Pokud války nezničí celé země, stimulují ekonomický růst, Polsko se stane vůdčí silou v koalici států čelících Rusům.

Japonsko, Turecko a Polsko budou jednat se Spojenými státy mnohem sebevědoměji, než tomu bylo po rozpadu Sovětského svazu. Povede to k výbušné situaci. Vztahy mezi těmito čtyřmi zeměmi zásadně ovlivní 21. století, a nakonec zapříčiní další globální válku. Válka proběhne úplně jinak než kdykoliv v dějinách - s pomocí zbraní, které ještě stále dnes patří do sféry vědecko-fantastické literatury. Avšak tento konflikt v polovině 21. století vyroste na základech dynamických sil zrozených v raných fázích nového století. Vlivem této války dojde k obrovskému technickému rozvoji, jako tomu bylo po druhé světové válce.

Není těžké si domyslet, že ve Friedmanově scénáři mají být vítězi války 21. století Spojené státy. Dojde k novému rozložení sil, cílem Ameriky ale nebude Japonsko a Turecko ponížit, tyto státy pouze přijdou o části svých sfér vlivu a Spojené státy jako nikdy předtím posílí své postavení supervelmoci, včetně vůdčí pozice ve vesmíru. Válka Ameriku opět posílí a stimuluje její ekonomický růst, dojde k další technologické revoluci, jejíž hlavní součástí bude robotizace a revoluční změny v získávání energie. Ve výsledku by měl svět v poválečných 60. letech 21. století zažít „zlatou dekádu".

Je samozřejmě otázkou, zda to všechno vyjde tak, jak si George Friedman představuje. Mnoho z řečeného se už od chvíle vydání knihy (před 10 lety) potvrdilo, ledacos nikoli. V tak rozsáhlém horizontu, jakým jedno století je, můžeme s relativní spolehlivostí předpovídat trendy, méně obecné rysy pro nadcházejících zhruba 10-15 let, ale minimální jistotu máme například v prognóze konfliktních koalic za 30 let.

Podstatným problémem celé knihy totiž je, že vychází ze zcela nehybného geopolitického determinismu. Chování států sice má své zákonitosti, aktéři mezinárodních vztahů jednají pokud možno racionálně a mají trvalé či aspoň dlouhodobé zájmy. Stejně tak nelze z lidské společnosti vymýtit válku jako takovou, ta pouze bude měnit svůj charakter. V drtivé většině případů se státy skutečně mohou chovat na základě cynického geopolitického kalkulu a předem předpokládaných mocenských zákonitostí. Ale nelze si představovat, že mezinárodní aréna je něco jako chemická laboratoř, kde atomy kyslíku a uhlíku mohou vytvořit pouze oxid uhelnatý nebo uhličitý a nikdy nic jiného. Princip geopolitiky je nakonec pouze jeden z několika možných pohledů, jak se na mezinárodní vztahy a problematiku bezpečnosti dívat. Užitečný, ale ne nezbytně jediný platný.

George Friedman - Příštích 100 let. Předpověď pro jedenadvacáté století. Překlad Jana Odehnalová. Praha: Argo a Dokořán 2010. ISBN 978-80-257-0238-3