Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 93. díl. O některých důsledcích digitalizace novinářského vyprávění | ParlamentniListy.cz

S příchodem digitálních technologií, zejména internetu, na pole komunikačních technologií, se v mediálním světě velice mnoho zgruntu změnilo. Především se po nedlouhém čase, když už začaly být digitální technologie (HW i SW) cenově dostupné velkému množství lidí, velice zmnožilo samotné kvantum lidí, kteří začali touto formou komunikovat, a také témat, jež jsou přes síť komunikovány. Nepochybně to má souvislost (a to obousměrnou) se zvýšenou politizací soudobé společnosti, prohlubováním propastí ve společnosti a snižování až mizení společenské koheze. Na jednu stranu se zdá, že internet lidi sbližuje, vznikají na jeho půdorysu nová společenství spojovaná svými názory, zájmy či postavením, na druhou stranu jsou tato společenství velmi často anonymní a ne vždy jde o vzájemnou komunikaci, nýbrž o prezentaci sebe sama.

Médiologové se tak zabývají řadou dopadů a důsledků této mediální proměny. Nejčastěji se mluví o roli internetu v oblasti politické propagandy – vzniká, většinou uměle a s politickým záměrem – celá obrovská agenda zvaná fake-news a jejich detekce. Zatím se zdá, že tento trend vyústí dříve či později nějaké formy regulace a restrikce internetových obsahů, jejich dělení na „žádoucí“ a „nežádoucí“ a vzápětí sankcionování těch, kdo je sdílejí. Toho už- zejména v areálu Evropské unie – začínáme být svědky. Serióznější vědci přistupují k analyzování důsledků digitální proměny mediální komunikace věcně a všestranně. Pro příklad takového přístupu jsem vybral velmi dobrou studii Michala Šimůnka nazvanou O některých důsledcích digitalizace novinářského vyprávění.

-------------------------

Nástup tzv. nových médií a digitalizace mediální komunikace nemají vliv pouze na uživatelské chování. Ovlivňují i některé významné společenské instituce, například novinářství. V této kapitole jsou proto představeny některé klíčové trendy, které v posledních přibližně dvaceti letech proměnily povahu žurnalistiky.

Žurnalistika a média jsou nesporně jedněmi z těch oblastí lidské činnosti, které byly nástupem digitálních technologií ovlivněny nejvýrazněji. Po panice a obavách vyjadřovaných nejsilněji v poslední dekádě dvacátého století (kdy se hovořilo o konci žurnalistiky, smrti fotožurnalistiky, konci tištěných médií, podkopání autority a kredibility novinářů, deprofesionalizaci novinářské profese atd.) se zejména v posledních několika letech nálada novinářů a vlastníků médií poněkud zlepšila. Ačkoli i dnes existují silné nejistoty ohledně životaschopnosti celých mediálních segmentů (nejvýrazněji se vedou diskuse o osudu tištěných médií), digitální technologie přestaly být vnímány jako nástroj destrukce staré dobré žurnalistiky a namísto toho jsou vítány jako výzva k rozvoji nové novinářské kreativity a nových podob žurnalistiky.

Zde chceme nastínit základní rysy digitálního obratu v žurnalistice (pozornost zaměříme zejména na důsledky hypermedializace a nových podob interaktivity), představit klady a zápory nových technologických nástrojů a tendencí v produkci, distribuci a konzumaci žurnalistických příběhů. V závěru kapitoly probereme tendence a výzvy, naděje a rizika spojovaná s digitálními technologiemi na příkladech ze soudobé hypermediální žurnalistiky.

Staré a nové, bity a atomy, digitální imigranti a digitální domorodci

Nejpozději v druhé polovině 90. let 20. století, tedy před necelými dvaceti lety, se v mnoha oblastech života západních společností začíná hovořit o digitalizaci a o tzv. digitálním obratu. Tehdy již totiž bylo zřejmé, že mnohé z věcí a jevů, které nás do té doby obklopovaly v „materiální“ a „hmatatelné“ podobě, jsou pomalu a jistě převáděny do podoby digitálního kódu. Výstižně tuto skutečnost postihl Nicholas Negroponte, který ve své slavné knize Digitální svět z roku 1995 napsal, že „nejlepší způsob, jak pochopit význam a důsledky digitálního světa, je soustředit se na rozdíl mezi bity a atomy“, tedy zejména na rozdíl mezi informacemi produkovanými, distribuovanými a konzumovanými v „nové“ digitální (bity) a ve „staré“ analogové (atomy) podobě.

Od poloviny 90. let tak bezpochyby procházíme obdobím, ve kterém se v určitém smyslu neopakovatelně setkává „staré“ s „novým“, „atomové“ s „digitálním“. Vytrvalá aktuálnost tohoto střetávání je dnes dobře patrná např. na současném Blízkém východu, kde se v rámci palestinsko-izraelského konfliktu, respektive konfliktu Irán vs. Západ, prolínají metody „atomové“ hrozby a používání konvenčních zbraní s metodami digitální informační války a kde revoluce probíhající v ulicích dostaly klíčový impuls a také nálepku podle sociálních sítí: facebooková a twitterová revoluce v Iránu a v zemích severní Afriky.

Historicky stále ještě nové a aktuální střetávání „atomů“ a „bitů“ dále velmi dobře vystihuje rozdíly mezi „digitálními domorodci“ či „rodilými digitály“ (digital natives) a „digitálními imigranty“ (digital immigrants), kterou na prahu nového milénia poprvé zmínil Marc Prensky a kterou John Palfrey a Urs Gasser rozšířili ještě o kategorii „digitálního osadníka“ (digital settler).

Digitální osadníci byli ti, kteří se narodili do výhradně analogového světa, avšak pomáhali formovat obrysy digitálního světa. Mezi digitální osadníky lze zařadit řadu vizionářů a vynálezců, jakými byli například jeden ze zakladatelů kybernetiky Norbert Wiener, autor první vize hypertextu Ted Nelson, vynálezce myši a textového editoru Douglas Engelbart nebo William Gibson, který ve svých románech a povídkách zavedl řadu dnes užívaných pojmů (např. kyberprostor) a jehož science fiction vize z 80. let přestaly dnes v mnoha případech být science fiction.

Digitální imigranti jsou ti, kteří se rovněž narodili v analogovém světě (kdysi si kupovali např. gramofonové desky, pamatují walkmany a magnetofonové kazety a noviny mohli po přečtení odnést do sběru nebo jimi zatopit v kamnech) a kteří dnes hledají způsoby, jak žít ve světě, jenž je stále více digitální. Digitální domorodci jsou ti, kteří se narodili po roce 1980, mají přístup k digitálním technologiím a internetu a mají znalosti a dovednosti nutné k užívání těchto technologií. Žijí ve světě, jehož nedílnou součástí jsou sociální sítě (zejména Facebook, Twitter a nebo např. nedávno spuštěná síť Pinterest určená především pro sdílení obrázků) a v němž do většiny aspektů každodenního života zasahují digitální technologie. Podstatné přitom je, že digitální domorodci se narodili do světa prosyceného digitálními technologiemi a nikdy vlastně nepoznali jiný způsob života. Zatímco pro digitální domorodce je život s digitálními technologiemi „přirozený“, digitální imigranti jej mnohdy pociťují spíše jako útok na jejich „přirozenost“ a s novými technologiemi se musí učit žít podobně, jako se musí učit např. cizím jazykům.

Stále samozřejmě existuje spousta míst, kam se mohou „vyděšení“ digitální imigranti uchýlit před „digitální hrozbou“ a kde mohou digitální domorodci zakusit hmatatelnost „atomů“: doposud není např. možné zbavit se své tělesnosti nebo ji proměnit na řady nul a jedniček, z mnoha důvodů je lepší jít na kávu do kavárny na rohu než např. v avatařím těle popíjet digitální kávu v digitálním baru virtuálního světa Second Life.

Není tedy pochyb o tom, že vize o životě ve virtuálním světě jsou stále spíše představou možné budoucnosti než obrazem každodenního života. Stejně tak ve většině odborných a laických diskusí o důsledcích digitalizace stále přetrvává pevné přesvědčení, že smysluplnost světa bitů je podmíněna jeho přesahem do reálného světa atomů obývaného sociálními aktéry z masa a kostí.

Výše uvedené však nezpochybňuje skutečnost, že v případě přenosu informací, sociální interakce a zejména pak ve světě žurnalistiky a médií má průnik digitálního světa do světa atomového již dnes zcela zřetelné a v mnoha ohledech revoluční důsledky. Stále sice existují jedinci, kteří se bez listování tištěnými novinami neumí nasnídat, a stále je zřejmé, že noviny a časopisy tištěné na papíře budou ještě nějakých pár let vycházet. Jedná se však již spíše o poslední malé ostrůvky než o celé bezpečné kontinenty „atomového“ světa. Žurnalistice vázané na analogová média tak zvoní hrana a na její místo nastupuje digitální či hypermediální žurnalistika. Ta samozřejmě referuje o „skutečném“ světě a její obsahy konzumují skuteční lidé, kteří v digitálním světě hledají návod, jak žít ve světě atomů. Vše, co se nachází mezi objektem novinářského zájmu, novinářem a konzumentem, je však již digitální.

Kapitolu, kterou právě čtete, napsal autor náležející k jednomu z posledních ročníků digitálních imigrantů, který se s nadšením a spíše optimistickým než katastrofickým očekáváním noří do hlubin digitálního světa a který obdivuje digitální technologie s jejich novými možnostmi vzdělávání, kreativity, zábavy, angažovanosti a komunikace. Zároveň však občas zažívá děs z nerozmotatelné a nekonečné hypertextové pavučiny, při snaze pozřít další kousek informačně a smyslově přesyceného světa bitů jej čas od času přepadají depresivní pocity nicotnosti, za mnohými úžasnými technologickými novinkami stále cítí pohled Velkého Bratra a rétorika osvobození a demokratizace se mu chvílemi téměř samovolně obrací v rétoriku manipulace a disciplinace.

Digitální domorodci žijí většinu svých životů online a zároveň nerozlišují mezi online a offline životem. O digitální a „skutečné“ identitě nikdy neuvažují jako o dvou odlišných identitách, mají prostě jednu identitu, jejíž reprezentace bez problémů umísťují do dvou, tří či několika odlišných světů“

Hypermédia aneb
Multimediální, multisenzorické, hypertextové a online

Za hypermédia budeme pro potřeby našeho výkladu chápat jednoduše spojení multimédií a hypertextu. Přičemž hypertext je pak označení pro nelineárně strukturovaný text, který má podobu sítě tvořené odkazy/hyperlinky/hyperodkazy, které odkazují na informace (na Internetu většinou jiné webové stránky) mimo „hlavní“ tělo textu.

Pojem multimédia však není zcela jednoznačný a nesouvisí výhradně s digitalizací. Jak vysvětluje např. Pierre Lévy, „termín ‚multimédia‘ v podstatě znamená to, co používá několik komunikačních nosičů nebo kanálů“. Multimediální tak může být například reklamní kampaň doprovázející uvedení nového filmu do kin, kdy je paralelně využíváno několik typů médií: samotný film, knihy, trička, hračky, plakáty, soundtrack, počítačová hra atd. V souvislosti s digitalizací se však o multimédiích podle Lévyho hovoří zejména ve smyslu integrace různých médií do jednoho unimédia (či multimodálního unimédia), a to právě díky převedení na jeden společný (digitální) kód. V tomto smyslu jsou pak multimediální vlastně i tištěné noviny, neboť pod jeden analogový tištěný kód integrují například obrazy a texty. Multimediální tak nejsou pouze digitální média, avšak digitalizace výrazně usnadnila vytváření multimediálních obsahů a zároveň umožnila převádět téměř cokoli analogového do digitálního kódu a v této podobě pak kombinovat do téměř libovolných multimediáních propletenců.

Multimediální žurnalistika není samozřejmě a priori imunní vůči manipulaci, manipulace zde však jsou vzhledem ke zhuštěné přítomnosti otisků zaznamenávané události potenciálně komplikovanější. Multimédia jsou totiž nadána pevnější vazbou s reprezentovanou událostí a kontextem, ve kterém se odehrála, a v tomto smyslu je lze vnímat spíše jako naději než hrozbu pro důvěryhodnost žurnalistiky.

Zásadní přínos hypermediálních příběhů pro proměny žurnalistiky však spočívá ve spojení multimédií s hypertextem, což z praktického hlediska většinou znamená zveřejnění multimediálních obsahů na internetu (hypertext může samozřejmě fungovat i offline, např. na výukovém CD ROMu apod.). Princip hypermedializace je sice velmi prostý až banální (spojení multimédií s hypertextem), má však výrazné důsledky. Hypertext je totiž mnohými považován za klíčový nástroj zvyšující míru interaktivity publik. Jak uvidíme v následující části, není tato interaktivita omezena na pouhé „bloudění“ v síti hyperodkazů. Hypermediální obsahy jsou mnohdy interaktivní i ve smyslu výrazně zvýšené participace a kolaborace čtenářů/diváků na produkci mediálních obsahů. Produkce mediálních obsahů tak mnohdy získává povahu kontinuální (neukončené), sdílené a decentrované reprezentace.

Interaktivní, participatorní a kolaborativní

Klíčové proměny povahy žurnalistiky se neodehrávají ani tak po ose novinář – událost – obsah, jako spíše po ose událost – obsah – publika. Jinak řečeno rozsáhlá řada interaktivních prvků svázaných s povahou hypermédií v mnoha ohledech ruší naše „analogové“ pojetí novináře a novinářské profese a zřejmě nejvýraznějším způsobem proměňuje způsoby produkce, distribuce a čtení žurnalistických obsahů.

Komunikace všichni-všichni tak vlastně znamená, že hranice mezi novinářem, událostí, publiky a obsahem se rozplývají a zejména v analogovém světě platné hierarchické oddělení autora a čtenáře činí irelevantním. Klíčovým posunem je to, že čtenáři byla přiznána schopnost číst texty jinak, než zamýšlel autor textu. Hypertext byl v této souvislosti rozpoznán jako osvobozující, neboť autor se jeho prostřednictvím jakoby dobrovolně vzdává autorství a čtenář je jeho síťovou strukturou osvobozen od lineární narace vytvořené autorem. Hypermédia dávají čtenářům nejen možnost číst texty „svým způsobem“ (to ostatně platí o jakémkoli textu), ale také participovat. Jejich interaktivita je totiž založena právě na umocnění možností spolupráce, podílení se na vytváření mediálních obsahů, jejichž produkce je tak přetvářena v mnoha ohledech do podoby kolaborativních a crowdsourcingových projektů (hypermediální příběhy „nepíše“ jeden novinář, jak tomu bylo v tradiční redakci tištěných novin, nýbrž jej vytvářejí mnohočetné týmy složené z webdesignérů, fotografů, filmařů, reportérů, grafiků, sociologů a antropologů atd.). Kolaborace pak mnohdy spočívá i v tom, že autory textu nejsou pouze členové týmu novinářů, nýbrž předem neurčená skupina jedinců, která se rozhodne na vytváření daného obsahu participovat.

Hypermediální žurnalistika tak výrazně umocnila směřování žurnalistiky k tzv. občanské či participatorní žurnalistice (civic/public/participatory journalism). Byla to právě digitalizace, která v druhé polovině 90. let podnítila prudký nástup občanské žurnalistiky, přičemž vyzdvihovanou interaktivitu digitálních médií přesunula z roviny aktivního čtení do roviny aktivního vstupování do procesu produkce mediálních sdělení. O významu občanské žurnalistiky a sílícím vlivu čtenářů na obsah mediálních sdělení svědčí prudký nárůst tzv. blogosféry, resp. čtenářských nástrojů zpětné vazby, například v podobě určování kvality a hodnoty zpráv hlasováním.

Další velmi zajímavou podobou hypermediální žurnalistiky jsou tzv. web-dokumenty (označení není příli ustálené, objevují se i alternativy jako interaktivní dokument a celá řada dalších označení převzatých z angličtiny, kupř. multi-media docs, collaborative docs, author-user docs, user-generated docs ad.). Web-dokumenty jsou výrazně interaktivní v procesu sledování a zároveň jsou mnohdy výrazně kolaborativní a crowdsourcingové. Jejich interaktivita spočívá v tom, že lineární struktura tradičního filmového dokumentu je zde rozrušena řadou hypertextových odboček, v nichž je divák nucen volit cestu, kterou bude dále pokračovat. V případě mnohých web-dokumentů je zároveň posouvána interaktivita do roviny kolaborativně a uživatelsky vytvářených obsahů. Web-dokumenty tak de facto mnohdy nemají konečnou podobu, jsou neustále produkovány v procesu čtení a interakce s doposud vytvořeným obsahem. Autoři dokumentu již nejsou zpravidla ani tak tvůrci obsahu, ale tvůrci rozhraní pro sdílenou interakci a podněcovateli interakce mezi sociálními aktéry a samotným webdokumentem. Interaktivita tak zde neznamená jen aktivní čtení, nýbrž i mnohohlasou produkci obsahu.

Naděje a pochybnosti

Závěrem se alespoň krátce zastavme u některých nejčastěji zmiňovaných rizik digitálního obratu. Možnost participace a kolaborace je některými kritiky považována spíše za hrozbu deprofesionalizace než za výhodu demokratizace. Tato hrozba samozřejmě existuje, podíváme-li se však na stránky online zpravodajského portálu Digg či např. na projekty The Moment, The Johny Cash Project apod., nezdá se být vždy zcela relevantní hrozbou (ostatně profesionální úroveň můžeme definovat různými kritérii a v některých případech pouhá záštita mediální instituce a systému kontroly nemusí nutně vést ke kvalitě, informační a sociální relevantnosti žurnalistiky).

Pokud se noříme do světa digitálních informací, hrozí nám více než kdy dříve riziko utonutí v informačně (a díky hypermédiím i senzuálně) přesyceném světě. Problematické tak už ani nemusí být digitální obsahy produkovat, jako spíše je distribuovat tak, aby je potenciální čtenáři či diváci vůbec našli. Na straně diváků se pak klíčovou otázkou stává právě problém, jak potřebnou informaci najít, což v digitálním světě někdy může být komplikovanější, než překonat např. cenzorský systém represivních režimů.

Rétorika osvobození a demokratizace spojovaná s participatorním a kolaborativním potenciálem hypermédií se pak musí vypořádat zejména se třemi problémy:

a) black box problém: klíčové algoritmy určující chod sociálních sítí a digitálních technologií jsou zpravidla těm, kteří užívají digitální technologii, nedostupné. Jinak řečeno, ovládáme vnějšek aparátů, vnitřní program je nám skryt;

b) problém Velkého Bratra: veškeré digitální stopy, které zanecháváme na sociálních sítích, při běžném surfování po internetu, při platbě kreditními kartami, při online nákupech nebo např. při telefonování mobilními telefony, jsou důsledně monitorovány a vyhodnocovány a nikdy si vlastně nemůžeme být jisti, že nemohou být proti nám někým využity;

c) problém digitální propasti (digital divide): jakékoli úvahy o demokratizaci prostřednictvím digitalizace dostávají zásadní ránu ve chvíli, kdy se začne hovořit o digitální propasti… mezi těmi, kdo mají přístup k digitálním technologiím, a těmi, kdo tento přístup nemají. Odhaduje se, že pouze přibližně jedna šestina světové populace má přístup k digitálním technologiím, přičemž je nutno si uvědomit, že digitální propast je rozevřená nejen mezi Severem a Jihem, ale i v rámci vyspělých společností (ostatně jednou její obdobou je nesporně i zmíněný rozdíl mezi digitálními domorodci a digitálními imigranty).

Stať je převzata z publikace Jan Jirák, Helena Pavličiková a kol. - Média pod lupou (Mediální výchova jako téma celoživotního vzdělávání). Praha: Powerprint 2013. ISBN 978-80-87415-70-2