Co vlastně je ten internet? Vezměme si na pomoc encyklopedii: Internet je celosvětový systém propojených počítačových sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících internet je bezproblémová komunikace (výměna dat).
Nejznámější službou poskytovanou v rámci internetu je WWW (kombinace textu, grafiky a multimédií propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky dalších. Internet jsou volně propojené počítačové sítě, které spojují jeho jednotlivé síťové uzly. Slovo internet pochází z mezinárodní (původně latinské) předpony inter (česky mezi) a anglického slova net (network, česky síť). Původně šlo o označení jedné ze sítí připojených k internetu, avšak došlo k zobecnění pojmu, který dnes označuje celou síť.
Dějiny internetu jsou spojeny se vznikem počítačů (po roce 1945) a následně počítačových sítí, které jim umožnily vzájemně komunikovat. Přímým impulzem byla studená válka (od roku 1947 mezi USA a SSSR), kde protivníkům hrozilo masivní ničení komunikační infrastruktury jadernými zbraněmi. Odpovědí na toto riziko bylo v USA zadání agentuře DARPA na vývoj komunikační sítě pro počítače, která by neměla žádné řídící uzly podobné telefonním ústřednám, a místo toho by bylo řízení sítě rozprostřeno (decentralizováno), takže by mohla dále fungovat i při výpadku některých jejích částí. Její dnešní název je právě Internet. Málokdo si ještě dnes uvědomí, že každé ráno si místo denního tisku otevírá původně strategické vojenské zařízení. To však zdaleka není jediný z paradoxů tohoto vynálezu.
Původně jednoduchá dvojbodová komunikační technika (point to point) byla lety průzkumů dovedena do fáze komunikace síťové, v níž se právě nacházíme. Její výhodou je “world wide” rozprostraněnost a víceméně celosvětová dostupnost. Toto rozšíření síťování dalo základ vytvoření globální sítě, která byla nazvána Internet; oficiálně byla realizována v roce 1982. Tedy přesně o dekádu před tím, než se v síti ocitlo také Československo. A mimochodem téhož roku - 1992 - byl k internetu připojen i Bílý dům :-)
Původně strategický, vojenský komunikační prostředek se vpádem byznysu stal především prostředím pro rozmach internetové zábavy a shoppingu. Bezhraničně otevřená komunikační příležitost měla podobu emailů, chatů, později sociálních sítí. To je dnešek. Co bude zítra? Možná to vědí vývojoví inženýři v Silicon Valley, ale vlastně na tom ani příliš teď nezáleží.
Je zajímavé si ale všimnout, jak rostl počet uživatelů Internetu v průběhu let: 1996 – 55 milionů, 2000 – 250 milionů, 2003 – 600 milionů, 2005 – 900 milionů, 2009 – 1,8 miliardy, 2010 - přes 2 miliardy uživatelů... Tato křivka nabyde na zvláštní zajímavosti, když si uvědomíme, že skrze internet je možné distribuovat nejen počítačové hry, popové hvězdičky a trendy v mladé módě, ale především informace a názory, což byla ještě před oněmi zhruba pětadvaceti lety bezvýhradná doména tradiční mediální propagandy. Ta stavěla výhradně na jednosměrném působení - producent - publikum. Publikum si v ní sice může myslet o producentovi a jím produkovaných obsazích, co chce, ale nemůže mu online odmlouvat. Což dnes nejen že jde, ale je to samotným základem celé názorové výměny ve veřejném diskursu. Proto jsou také zastánci tradičních médií tak nervózní: přicházejí o monopol na ohlupování veřejnosti a na prosazování svých partikulárních zájmů (obvykle politických nebo ekonomických, což je zpravidla provázáno).
A je v zásadě jedno, zda tento alternativní informační a názorový proud má faktickou podobu individuálního blogu, více či méně profesionálně dělaného serveru (portálu), či prostě jen nekonečně multiplikované a diverzifikované rozpravy na sociálních sítích. To jsou jen formy, obsah je týž: alternativa k tomu, co slyšíme z maintreamových tlampačů. A při všem vědomí, že tyhle alternativní informační zdroje nemusí být vždycky stoprocentní garancí jejich věrohodnosti a důvěryhodnosti, přece jen vytvářejí tak potřebný doplněk k informacím tzv. oficiálním. Tím spíše, že právě ty ztratily svou důvěryhodnost tím rychleji, čím intenzivněji se zaprodaly oněm až příliš čitelným zájmům svých usměrňovatelů (a zdaleka to nemusí být jen fyzičtí vlastníci, jak víme). O tom, jak moc se ona tradiční média a jejich loutkovodiči tohoto nového internetového informačního prostředí bojí, svědčí stále se zvyšující agresivita a snaha o jejich administrativní potlačení a veřejnou ostrakizaci. Pravděpodobně by dnes, kdyby to šlo, vzali čtvrtstoleté a starší události geneze internetu zpět a vrátili džina do láhve. Ale ono to už nejde. Naštěstí pro nás.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
