Jedno je třeba předeslat: ochrana občanů před terorismem je práce pro zpravodajské služby, specializované útvary, profesionály vzdělané a zkušené v oboru. Ne pro spolek politicky motivovaných amatérů, pro něž se na MV vytvořila nová struktura. Jednak tito amatéři nemají (doufejme) k dispozici relevantní zpravodajské informace, patřící do sféry tajné či přísně tajné, takže stejně nemohou vyhodnotit a identifikovat nic podstatného. Nebo tyto informace mají, a to je pak otázka na ministra vnitra, z jakého titulu je mají. Pravděpodobnější je jiné vysvětlení. Že totiž hrozba terorismem je vnější záminka, proč vybudovat centrum pro boj s vnitřním nepřítelem.

Jak správně poznamenal Marek Stoniš v Reflexu (1), pravým úkolem centra je »hanobit, zastrašovat a kriminalizovat ty, jejichž informace a názory nejsou v souladu s oficiální politicko-korektní propagandou, kterou podle bruselských not hraje česká vláda«. Vždyť si všimněme, jak šly události po sobě: Nový odbor strategické komunikace zaměřený na boj s ruskou protizápadní propagandou vznikl při evropské diplomatické službě (EEAS) na jaře 2015. Na podzim 2015 zadal premiér Sobotka ministerstvu vnitra tzv. Audit národní bezpečnosti. Jeho výsledky schválila vláda 14. 12. 2016 a vzápětí bylo vytvořeno Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám. Jak ale CTHH na svých stránkách samo upozorňuje, jeho založení bylo v plánu mnohem dříve, a to už na jaře 2016, ministr vnitra ho avizoval v květnu toho roku při prezentaci průběžných výsledků Auditu národní bezpečnosti.

Co z toho plyne? Je to z Bruselu řízená evropská strategie boje proti nepřátelským myšlenkám, odlišným od oficiální doktríny. Ostatně sama šéfka Centra Eva Romancovová v rozhovoru pro Aktuálně.cz už 17. 12. 2016 (2) jasně deklaruje, že půjde hlavně o boj proti »ruské propagandě«, která se podle jejích slov snaží »rozbít to, co v současnosti Západ představuje«. A dělá to prý erozí názorové jednoty obyvatel západních států. Čili v Centru jde o klasickou studenoválečnickou taktiku boje s vnitřním nepřítelem, který je údajně napaden virem propagandy zvenčí a propadá tendenci uvěřit jiným než (státem stanoveným a povoleným, tzv. pravdivým) informacím. Je tu rozdmýchávána jakási obdoba studené války. K tomu patří samozřejmě neustálé a stupňované vykreslování společného nepřítele, i kdybychom si ho měli vymyslet. Připomíná mi to verš z jedné písně Vladimíra Merty: »Soustavně neohroženi, nemají, komu by podlehli.« (3) To je velice přesné.

Jenže, jak říká klasik, všechno je jinak. Dnešní padesátník si jistě vzpomene na časy, kdy ze všech mediálních tlampačů musel poslouchat unisono, jež mu sdělovalo, kdo je přítel a kdo nepřítel, kdo je cizí a kdo náš. Jak s cizím zúčtujeme a s nepřítelem zatočíme. Též bylo zřejmé, proč se nám ten cizí odcizil, jaké hodnoty zradil, proč, za kolik a v jakém žoldu. Na druhou stranu jsme byli ujišťováni naší nerozbornou jednotou a odhodláním, byl nám předložen balíček ideálů, jimž jsme měli věřit a za ně bojovat. Krásný, přehledný, jednoduchý svět. Na východě strašili agresorem ze západu a naopak, Na obou stranách papírové fronty čouhaly ze země hlavice raket totožného doletu. Jediné, co bylo různé, byly ikony, Tady boj za mír, tam boj za svobodu. Každopádně boj.