Vážená paní docentko,

možná Vás tady v Česku nezná tolik lidí, kolik by mělo a kolik byste si zasloužila. Je to však zpráva o těch, co neznají. A tedy na nich vlastně nezáleží.

Ti, kdo Vás znají, vědí, že jste dobrým duchem slovakistiky v Čechách, ačkoli se tento ctihodný akademický obor na Filosofické fakultě takhle už ani nesmí jmenovat – zahrnuli Vás pod jakási „středoevropská studia“. Zprvu se mi to zdálo být hloupé, ale teď si říkám, že to vlastně jakousi, byť nejspíše nezamýšlenou logiku mělo a má. Demonstruje se tím, jakkoli mimoděčně, spjatost našeho středoevropského prostoru, a také to, že tím středem není jenom česko-německé nebo česko-rakouské pomezí, jak se mnohým mohlo dlouho zdát, nýbrž že tím středem je skutečně to po léta podceňované „visegrádské“ kvarteto – Polsko, Maďarsko, Slovensko a Česko. Vy reprezentujete Slováky v Česku, ale patříte k důležitým spojovníkům všeho středoevropského, co nás odlišuje od zbylé Evropy, neřku-li světa. Je to spřízněnost moderních dějin, osudů po skončení minulé velké války, ale také příbuznost ideálů jedněch i bolestí druhých. V tom si rozumíme navzájem jako málokdo další.