Bez ní neexistuje nejen svoboda, ale ani soukromí, úcta k jednotlivci a jeho jedinečnosti – a tudíž ani slušnost.

Porušování této zásady by mělo být proti dobrým mravům.

Proč tedy naše poslance a ministry nenapadne tento princip aplikovat i na restaurační zařízení? Jako zákazník jsem v nich hostem, nikoli pánem, tudíž pán, majitel, má mít právo určit, zda v nich - a kdy - se kouřit smí, nesmí či musí.

Majitel. A jediné, co stát má od něj požadovat, je, aby zákazníkům na ceduli na dveřích oznámil, zda je to restaurace kuřácká, nekuřácká, a v jakých hodinách.

Proč by neměla být variabilita, rozmanitost? Některé by byly čistě nekuřácké, jiné dobrovolně kuřácké – a některé, kdyby to majitel-podivín rozhodl – povinně kuřácké: vejdeš - a hned si musíš zapálit cigaretu. Já osobně bych do takové nikdy nevešel, ale respektoval bych volbu, rozhodnutí či originalitu - jiné slovo pro podivínství - jejího majitele. Jeho dům, jeho hrad…