Tyto přístupy nejsou vázány pouze na předvolební situaci a potřebu obou soupeřů se jasně profilovat. Vyjadřují dva klasické pohledy na společnost. Na jedné straně je to důvěra v trh, soutěživost a konkurence schopnost aktivních lidí, kteří od státu mnoho neočekávají a už vůbec ne nějaké nové a nové regulace. Tento přístup je v Severní Americe tradiční a má řadu vzorů. Na druhé straně je tu přístup, jenž obsahuje jistou nedůvěru v neregulovaný, volný trh, jenž vůbec negarantuje nějakou spravedlnost a situace těch, kdo nejsou výkonní, zdraví a silní ho příliš nezajímá. Od toho pak stát, aby garantoval lidem jistá jejich základní práva.
Oba dva přístupy mají své argumenty a je vždy na voličích, kterému dají přednost. V minulých volbách to byl Barack Obama, protože se blížila a hned pak přišla krize, která měla řadu příčin, ale zcela jistě jednou z nich byla bezohledná a ničivá síla neregulovaných finačních trhů, které byly v honbě za stále vyšším ziskem ochotny zničit statisíce lidských životů. Obama přinášel naději na překonání krize pomocí razantních zásahů státu. Mnoho se mu podařilo, byla zachráněna velká část bankovního světa, automobilového průmyslu, prosadil velkou zdravotní reformu. Stálo to hodně peněz, ale značná část z nich se už státu vrátila.
V dnešní situaci, kdy velká část krizových jevů byla překonána a řada nových pravidel zavedena, začínají lidé znovu víc naslouchat staré pohádce o americkém snu, v němž existují jen nízké daně a stát šetří hlavně na sociálních výdajích. Sen, v němž se Američané sami postaví na vlastní nohy. Sen, v němž se zvyšují pouze výdaje na armádu, ačkoli poslední války v Iráku a Afghánistánu přinesly z finančního hlediska hory dluhů, které se musí splácet. Mitt Romney se snaží udělat z voleb spor dvou ideologií a myslím, že oprávněně.
Jiný příklad lze uvést z Evropy. Na jedné straně je tu přístup, který reprezentuje kancléřka Merkelová, jenž znamená, že je třeba si půjčovat co nejméně a za co nejmenší úrok. Mohli bychom tento přístup nazvat úsporným a šetrným, protože se zakládá na schopnosti dobře a odpovědně hospodařit. Málo si půjčuje jen ten, kdo dost vydělává. Na druhé straně existuje názor, že úspory nesmí být plošné a křečovité, ale naopak racionální a efektivní a nesmí poškozovat rozvoj ekonomiky. Evropa by se při překonávání dluhové krize měla spojit a přebírat společnou odpovědnost.
Problém je v tom, že Evropa není paní, kterou je možné přivést k bankovní přepážce, aby vyplnila nějaké platební příkazy, ale je to hlavně Německo, od nějž se očekává, jako vždy, že bude nejvíce platit nebo ručit za dluhy. Tento přístup reprezentují velké evropské země, jako jsou Francie nebo Itálie, které jsou značně zadlužené a nějak se nemohou z krize dostat.
Německo není neochotné nadále pomáhat, chce jen, aby se všichni víc podrobili společným pravidlům hospodaření, nebo jinak řečeno, aby se Evropská unie posunula dál ke společné státnosti. Nevím, co na tom stále mnozí lidé nechápou. Uvedu příklad. Jestliže někdo chce, abych se zaručil za jeho značné dluhy, nebo mu dokonce půjčil, je přece logické, že budu chtít, aby se zavázal, že nebude dvakrát ročně jezdit na dovolenou do exotických končin světa nebo že nekoupí nové auto.
Mezi těmito dvěma přístupy v Evropě však není až tak hluboký rozdíl jako mezi oběma prezidentskými soupeři ve Spojených státech. Německo má tu výhodu, že jeho ekonomika se stále dobře rozvíjí, existuje vysoká koupěschopnost a míra německého exportu do celého světa je nejvyšší v celých německých dějinách.
Francie a Itálie naopak stagnují, jejich obyvatelé mají obavy z dalšího vývoje, zemím se nedaří ani v exportu, ani v udržení žádoucí míry domácí spotřeby. Finanční trhy je trestají, takže si musí půjčovat za dost vysoké úroky, zatímco Německo si půjčuje za velmi nízké úroky, dokonce někdy nemusí platit žádné úroky, protože investorům jde hlavně o to, aby měli své peníze dobře uloženy. A dokonce je situace už tak daleko, že čím vyšší úroky musí platit oslabené a problémové země, tím nižší úroky platí Německo, takže lze říci, že na krizi v Evropě vydělává desítky miliard. Tím způsobem, že mu padají jako zralé ovoce do košíku samy.
Pro všechny tyto západní země Evropské unie však platí jedno železné pravidlo. Že rozhodující je zaměstnanost, počet lidí, kteří řádně pracují, platí daně, zdravotní a sociální pojištění a kupují si v přiměřeném množství produkty, nabízené na domácích nebo zahraničních trzích. Stát má příjmy a výrobci zakázky. Stát a hospodářství fungují. Vlády se snaží, aby se tento proces nikde nezadrhnul. Někdy se to daří a někdy ne.
Otázkou je, proč má česká vláda, přes dílčí úspěchy v úsporách, stále tak velké problémy a každou reformu musí protlačovat jak něco brčkem. Když si uděláme malý přehled, lze říci, že mezi hlavní neúspěchy vlády lze zařadit plošné škrtání sociálních výdajů státu, které se okamžitě jako bumerang vrací v prohlubujících se sociálních problémech a nárocích na stát. Dále je to zvyšování daní, počínaje DPH. Je to až směšné, protože si stačí vzpomenout na letité poučování tržních ideologů o platnosti tzv. Lafferovy křivky, znamenající, že zvyšování daní nevede k očekáváným vyšším příjmům státu. Nyní to Nečasova vláda udělala, chce dělat dál, což znamená, že doufá, že pro ni tato Lafferova křivka neplatí?
Zvyšovat daně v době krize je dalším paradoxem. Tvrdí to čím dál víc politiků a ekonomů. Jediným argumentem ministra financí a předsedy vlády je, že se musíme držet určitých kritérií zadluženosti, abychom si mohli půjčovat za nižší úroky. Argument by to mohl důležitý, pokud by mnohými kroky vlády nebyl podvazován hospodářský rozvoj. Takže si sice budeme moci půjčovat za nižší úroky, ale za to stále víc, čímž budeme zemi dostávat do ještě většího područí finančních trhů.
Německá vláda dociluje mimořádně nízkých úroků na státní dluhopisy tím, že všemi možnými kroky podporuje hospodářský růst. Udržuje zaměstnanost na vysoké úrovni, některé spolkové země, jako například Bavorsko, mají téměř plnou zaměstnanost, podporuje střední podnikatelské vrstvy v exportních schopnostech, stimuluje spotřebitelskou poptávku kontrolou kvality potravin a dalších produktů.
V době, kdy Spojené státy sužuje sucho a celý svět se obává zdražování plodin, jako je kukuřice, docílili němečtí rolníci jedny z nejvyšších úrod žita a ječmene, mimo jiné díky podpoře německé vlády. A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Chci tím říci, že česká vláda bloudí, experimentuje a čím dál víc se na něco spoléhá, v něco doufá. Bylo by to dojemné, kdyby to nepáchlo těžkou iracionalitou. Jedno z nejodpornějších opatření české vlády je totiž pokus o téměř úplné zastavení valorizací důchodů a škrtnutí daňových výhod pro pracující důchodce.
Tím chce dosáhnout lepšího splácení státních dluhů? Přitom se nabízí řada jiných možností, jak ušetřit státní finance. Například odstoupení od dostavby Temelína, nebo jeho odložení o pět až deset let. Dostavba Temelína je totiž největší státní zakázkou od existence samostatného českého státu a není divu, že okolo ní krouží podnikatelé z Ruska a Spojených států, podporovaní svými vládami. Jistě existuje řada argumentů, které dokládají, že dostavba Temelína nepoškodí životní prostředí, ale zatím jsem téměř neslyšel argumenty, že by bylo lepší v době krize nedávat stovky miliard na projekt, který sice přinese státu ve velmi dlouhé perspektivě nějaké zisky, ale také nemusí přinést vůbec žádné. Elektřinu dnes vyvážíme a bylo by proto také možné si počkat, až si Temelín sám vydělá na svou investici.
Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
