Tyto přístupy nejsou vázány pouze na předvolební situaci a potřebu obou soupeřů se jasně profilovat. Vyjadřují dva klasické pohledy na společnost. Na jedné straně je to důvěra v trh, soutěživost a konkurence schopnost aktivních lidí, kteří od státu mnoho neočekávají a už vůbec ne nějaké nové a nové regulace. Tento přístup je v Severní Americe tradiční a má řadu vzorů. Na druhé straně je tu přístup, jenž obsahuje jistou nedůvěru v neregulovaný, volný trh, jenž vůbec negarantuje nějakou spravedlnost a situace těch, kdo nejsou výkonní, zdraví a silní ho příliš nezajímá. Od toho pak stát, aby garantoval lidem jistá jejich základní práva. 

Oba dva přístupy mají své argumenty a je vždy na voličích, kterému dají přednost. V minulých volbách to byl Barack Obama, protože se blížila a hned pak přišla krize, která měla řadu příčin, ale zcela jistě jednou z nich byla bezohledná a ničivá síla neregulovaných finačních trhů, které byly v honbě za stále vyšším ziskem ochotny zničit statisíce lidských životů. Obama přinášel naději na překonání krize pomocí razantních zásahů státu. Mnoho se mu podařilo, byla zachráněna velká část bankovního světa, automobilového průmyslu, prosadil velkou zdravotní reformu. Stálo to hodně peněz, ale značná část z nich se už státu vrátila.  

V dnešní situaci, kdy velká část krizových jevů byla překonána a řada nových pravidel zavedena, začínají lidé znovu víc naslouchat staré pohádce o americkém snu, v němž existují jen nízké daně a stát šetří hlavně na sociálních výdajích. Sen, v němž se Američané sami postaví na vlastní nohy. Sen, v němž se zvyšují pouze výdaje na armádu, ačkoli poslední války v Iráku a Afghánistánu přinesly z finančního hlediska hory dluhů, které se musí splácet. Mitt Romney se snaží udělat z voleb spor dvou ideologií a myslím, že oprávněně. 

Jiný příklad lze uvést z Evropy. Na jedné straně je tu přístup, který reprezentuje kancléřka Merkelová, jenž znamená, že je třeba si půjčovat co nejméně a za co nejmenší úrok. Mohli bychom tento přístup nazvat úsporným a šetrným, protože se zakládá na schopnosti dobře a odpovědně hospodařit. Málo si půjčuje jen ten, kdo dost vydělává. Na druhé straně existuje názor, že úspory nesmí být plošné a křečovité, ale naopak racionální a efektivní a nesmí poškozovat rozvoj ekonomiky. Evropa by se při překonávání dluhové krize měla spojit a přebírat společnou odpovědnost.  

Problém je v tom, že Evropa není paní, kterou je možné přivést k bankovní přepážce, aby vyplnila nějaké platební příkazy, ale je to hlavně Německo, od nějž se očekává, jako vždy, že bude nejvíce platit nebo ručit za dluhy. Tento přístup reprezentují velké evropské země, jako jsou Francie nebo Itálie, které jsou značně zadlužené a nějak se nemohou z krize dostat.