Kdo vám na první dobrou vytane na mysli při vzpomínce na rok 1968? Dubček? Černíkova vláda? Různí reformní komunisté, kteří se mávnutím kouzelného proutku chtěli zbavit své minulosti v 50. letech? Nadšení mladí lidé, kteří naopak přišli obrodit a změnit KSČ? Formující se antikomunistická opozice, jež doufala ve svobodné volby? Mrtví, kteří se dostali pod pásy velmocenské politiky? Osudy zlomených lidí? Intelektuálové a konstruktéři pražského jara? Vyvolení a kmáni? Zrádci, kolaboranti a věční oportunisté? Mučedníci a světci?

Já slyším Karla Kryla. V srpnovém roce Kryl zpíval a zpíval. Byl jedinečně aktuální, nadčasový i prorocký. Národní bard stál proti všemu zlu. Proti všem, kdo důsledně živí zubatou a taky tu ženskou bez pásky na očích. A tak žil pořád. Tady, v emigraci i po emigraci. Rval se i lkal, ale nevzdával se. Moci byl nepohodlný prakticky vždy. Tehdy i po Listopadu. Národ ho miloval a miluje, ale zároveň ví, že jeho naléhavý hlas trápí naše svědomí.

Kryla nelze spojit s jednou událostí. Písek zasypal a zasype mnoho tehdejších i dnešních osobnůstek. Ale on bude pořád pět tu svou a bude volat po odpovědnosti a po lásce k lidem, k vlasti. Bude zneklidňovat pyšné, mocné, prodejné, podlé a zbabělé.