Od sestřelení ruského bombardéru se Erdoganovo Turecko ocitlo v defenzívě. Obamova administrativa až dosud nad jeho nadstandardními vazbami na Daeš zavírala oči, bez ohledu nad to, že Daeš popravoval i americké občany – vidina dávno stanoveného, ale s postupem času stále méně reálného cíle, tedy svržení Bašára Asada, byla očividně lákavější, než vlastní „boj proti terorismu“. Podle bývalého šéfa CIA Michaela Morrella tak USA například neútočily na ropná zařízení Daeše, protože „nechtěly způsobit ekologickou katastrofu“, a umožňovaly tak Daeši, aby bohatl prodejem ropy z Iráku a Sýrie do Turecka po 20 dolarech za barel, tedy za poloviny ceny na světových trzích.

Rusko mezitím dál stupňuje tlak na Turecko. K sérii tvrzení, že se na lukrativním obchodu s ropou, kterou v Sýrii krade Daeš, podílejí přímo příbuzní prezidenta Erdogana, ruské ministerstvo obrany zveřejnilo mapy a satelitní snímky hlavních koridorů, jimiž byla ropa do Turecka pašována. Západ se tím dostávcá do nepříjemné pozice. Pokud totiž kilometry dlouhé kolony cisteren viděli ruští piloti a satelity, jak to, že je po více než rok „války proti Islámskému státu“ neviděli piloti a satelity z USA? Reakce Západu na ruské mapy je adekvátně neuchopitelná. Zatímco například německý bulvární deník Bild ruské snímky označil za podvrh, Time pochybuje, že by Turecko na obchodu s ukradenou ropou vydělávalo, americký Brookings Institute pochybuje, že by s ropou od Daeše obchodoval přímo Erdoganův syn Bilal, americké ministerstvo zahraničí po prvotních odmítavých postojích připouští, že Turecko od Daeše ropu sice kupuje, ale „v nevýznamném množství“, turecká opozice nebo rakouský Die Presse ruskou verzi tureckých kšeftů potvrzují, německý Handelsblatt mluví o Erdoganovu synu Bilalovi jako o „ropném ministrovi Daeše“ a americký Buzzfeed v rozsáhlé reportáži rovnou popisuje, jak pašování a kšefty s touto ropou probíhají přímo v Turecku. To své si tedy může vybrat skoro každý.

A zatímco Vladimir Putin do Ankary vzkazuje, že sestřelení ruského bombardéru bude „nejednou litovat“, Západ se podle ruských zdrojů snaží od Turecka distancovat, hlasitou kritiku svého spojence v NATO si ale až na výjimky nechává pro zákulisní jednání. Praktické kroky jsou ale čitelnější -- USA už například vzaly zpět svůj nápad s posílením turecké letecké role v jejich „válce proti Daeši“, Německo se s Tureckem nechce dělit o zpravodajské informace, protože se obává, že Ankara hraje „dvojí hru“, lídr nizozemských pravicových radikálů Geert Wilders Turkům vzkázal, že „nejsou v Evropě vítáni“, budova tureckého kulturního centra v Marseille skončila v plamenech… Svůj význam přitom mají i názory z USA. Někdejší vrchní velitel NATO generál Wesley Clark, který si svého času „zprivatizoval“ Kosovo a v plánu měl „podnikání“ i v dobyté Sýrii, má za to, že Daeš svými útoky na šíity slouží především zájmům Turecka a Saúdské Arábie, a šéf sněmovního podvýboru pro Evropu a Eurasii Dana Rohrabacher zdůrazňuje, že Bašár Asad (stejně jako Saddám Husajn) nepředstavuje pro USA nebo NATO žádnou hrozbu, a „pokud členství v NATO znamená chránit Erdogana, tak by v NATO neměl být on, nebo my“.

Racionálnější lidé ve Washingtonu možná v koutku duše uvažují podobně, Bílý dům i Evropa ale navenek dávají raději přednost tradiční těkavosti a hře na to, že mají nezpochybnitelné právo rozhodovat o tom, kdo kde a komu bude vládnout. V době, kdy Francie „už nevěří“, že je třeba Asada zbavit moci, a Berlín kolem Asadova osudu lavíruje, ministr zahraničí John Kerry USA minulý týden prohlásil, že Asadova demise by byla „pro všechny vzpruhou“ a Daeš by pak byl „poražen během několika měsíců“. Zmínil přitom nutnost utvoření jednotné přechodné vlády s rebely, což je ovšem jádrem ruského plánu, který USA neustále odmítají. Barack Obama, který má na „triku“ asi sedm „nevítězných“ válek, týž den vyjádřil naději, že „Putin pochopí“, že Rusku v Sýrii „hrozí další Afghánistán“, a že proto Asada sám odstraní, byť příčinná souvislost mezi oběma tezemi není zřejmá. John Kerry hned následující den otočil a připustil, že by se rebelové přece jen mohli spojit s Asadovými jednotkami i v době, kdy by Asad byl stále ještě u moci, ale prý by bylo velmi těžké je k tomu přesvědčit. Po tomto veletoči, jímž USA fakticky akceptovaly Asada v čele Sýrie, se ale Kerry nejspíš zalekl sám sebe, vrátil se ke Clausewitzovi a pohrozil Rusku a Íránu „odvetnými opatřeními“, pokud budou Asada dál podporovat a „blokovat politický proces“ v Sýrii. A k tomu Washington – současně s neustálým prodlužováním protiruských sankcí kvůli Ukrajině -- chce, aby Rusko zrušilo své sankce proti Turecku…