Chvíli se zdálo, že cesta ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova a náčelníka generálního štábu Valerije Gerasimova na konci července do Izraele nepřinesla kýžené výsledky, přinejmenším takové výsledky, které by si Rusko asi přálo. Úniky do médií tvrdily, že premiér Benjamin Netanjahu odmítl ruský návrh stokilometrové nárazníkové zóny u „hranic“ s Izraelem anektovanými Golanskými výšinami, v níž by na syrské straně nepůsobily žádné íránské nebo obecně šíitské jednotky. Netanjahu prý nebude spokojený s ničím menším, než celkovým odsunem íránských oddílů ze Sýrie.

Izraelský postoj mělo v praxi potvrdit následné sestřelení syrské stíhačky, která v rámci útoku na pozice Daeše na syrské straně hranice omylem pronikla do vzdušného prostoru nad územím, které fakticky není ani izraelské. Současně Rusko překvapivě poděkovalo Izraeli za to, že se Daešem, který ze syrské strany hranice ostřeloval izraelské území, nenechal vyprovokovat k protiútokům namířeným proti syrské armádě a zničil jen příslušný oddíl Daeše...

O pár dní později se ovšem objevila zpráva, že Izrael zničehonic souhlasí s tím, že íránské oddíly nebudou v pásmu 85 kilometrů od Golan, což se vzhledem k odmítnutí původního „stokilometrového návrhu“ zdálo být podivné. Izrael vše popřel s tím, že dál trvá na svém, na což Rusko reagovalo prostým konstatováním, že nemůže donutit Írán k odsunu ze Sýrie, i kdyby to Izrael požadoval sebevíc.

Následovaly četné spekulace, zda Izrael nevypověděl dohodu o Sýrii, s níž z Moskvy v půli července odjel premiér Netanjahu. Z ní vyplynulo, že Rusko i Sýrie fakticky akceptují izraelskou anexi Golanských výšin, přičemž Putin prý vyjádřil i „pochopení“ pro izraelské obavy z íránských jednotek v Sýrii. Zdůraznil ale, že jakákoli diskuse o íránské vojenské přítomnosti v Sýrii bude přijatelná až ve chvíli, kdy bude terorismus plně poražen, a to na celém území Sýrie. Zároveň prý konstatoval, že z íránské strany má „signály“, že nemají zájem být v Sýrii ani o chvíli déle, než je nutné k osvobození celého území.