Konečný útok na Rakká, syrskou „metropoli“ Daeše, měl podle sobotního tvrzení Kurdů začít během „několika dní“, ale turecký premiér počátek ofenzívy oznámil už v neděli, v době, kdy Kurdy vedená koalice Syrských demokratických sil (SDF) už stačila západně od Rakká ovládnout přehradu Baas a bleskově ji přejmenovat na Přehradu Svobody. Daeš s jeho „islámským chalífátem“ dělí od porážky pouhé dny a hodiny, zásadnější otázkou je, co bude dál.
Vladimir Putin na petrohradském ekonomickém fóru vyjádřil obavu z možného rozdělení Sýrie, neboť nedávno ustavené „deeskalační zóny“ prý do budoucna mohou posloužit coby podklad pro příští hranice. „Rusko doufá, že tyto bezpečné zóny poslouží interakci s Asadovou vládou, k zahájení alespoň nějakého dialogu, nějaké interakce, což by pomohlo budoucí politické kooperace s cílem obnovit syrskou kontrolu nad celým územím a uchovat územní celistvost země,“ prohlásil překvapivě defenzivně ruský prezident.
„Deeskalační“ zóny, v nichž válka prakticky utichla – syrská armáda jen „doráží“ poslední zbytky mezinárodně „povolených“ terčů typu Daeše nebo Al Kajdy – přiměly Bašára Asada k prohlášení, že „to nejhorší“ už má Sýrie za sebou. Je zřejmé, že takový přehnaný optimismus má především vlít energii obyvatelstvu, které je už šest let zmítáno válkou. A současně je zřejmé, že se právě i díky zklidnění může celá válka proměnit ve „zmrazený“ konflikt, pro lepší představu například „ukrajinského“ typu.
Klíč k budoucnosti Sýrie nyní podle všeho leží v oblasti syrsko-iráckých hranic, konkrétně v budoucím „vlastnictví“ několika pohraničních přechodů utopených v tisících kilometrech pouště. Dnes tuto oblast od severu ovládají buď Spojenými státy podporované a vyzbrojované SDF nebo z jihu Daeš spolu s dalšími teroristickými skupinami. Středem se pak od Palmýry do oblasti nadcházejícího střetu přesouvají syrské oddíly se svými spojenci a vstupují do bojů s Daešem. Na „severu“ je přitom vše jakoby jasné – hlavní silou jsou Kurdové, kteří ve své oblasti ovládli hranici s Irákem, nicméně hlavní problém spočívá právě v Kurdech samotných: už v půli května se objevily zprávy o zákulisní dohodě mezi USA, Ruskem a Sýrií, podle níž Kurdové v budoucnu většinu oblasti kolem Rakká vrátí pod kontrolu Damašku. Stejný slib ostatně prý Washington dal i Ankaře, pro kterou jsou Kurdové nepřítelem číslo jedna a představa jejich aktuálně už propojených kantonů na severovýchodě Sýrie, podél tureckých hranic, zaručuje takřka s jistotou jen další válku. Nicméně, sliby o „navrácení“ území jsou jedna věc a budoucí realita je věc druhá. Koneckonců, z Iráku, Libye nebo třebas Ukrajiny taky už dávno měly být živoucí ráje…
Vizi území „navráceného“ pod kontrolu Damašku zpochybňuje i situace kolem dalších dvou pohraničních přechodů – v centrální oblasti u Al Bukámalu, u něhož Eufrat protéká do Iráku, a na jihu u Al Tanfu. Syrské jednotky postupují směrem od Palmýry na Dejrizor, kde se jejich posádka už roky brání v obležení Daeše a dalších džihádistů. Kurdové postupující na Rakká, stejně jako nedávno v případě Tabky a tamní přehrady, i nyní pro „zjednodušení“ situace umožnili teroristům z Daeše volně odejít z Rakká právě k Dejrizoru. Zatímco v prvním případě se kolony Daeše následně staly terčem amerických náletů, nyní pro změnu ruských raket. Právě možný přesun bojovníků Daeše z Rakká do Dejrizoru (štáb tutéž cestu absolvoval prý už v dubnu), k němuž SDF podle všeho nemohly dát „povel“ bez souhlasu Pentagonu, vytváří dojem, že Washington chce syrské armádě na jejím vlastním území bránit v osvobození Dejrizoru, odkud by mohla ovládnout dálnici do Al Bukámalu a spolu s ní i celou oblast hranic s Irákem…
Ještě napjatější situace ale panuje kolem přechodu Al Tanf na jihu. Pentagon si tam zřídil „výcvikovou“ základnu pro „své“ rebely a posiluje svůj vlastní kontingent, přičemž v plánu je prý ovládnout i Al Bukámal. Spolu s ním by Pentagon kontroloval i celou syrsko-iráckou hranici a k tomu současně i jih Sýrie při hranicích s Jordánskem a nadohled od Izraelem anektovaných Golanských výšin. Udělalo by to radost především Izraeli, protože by tím Írán přišel o přímou pozemní spojnici s Hizballáhem, a tím i Libanonem a v obecné rovině i o část vlivu v regionu. Náletem na kolonu syrských jednotek, které se k Al Tanfu blížily, dal Pentagon v půli května „v sebeobraně“ najevo, že si na syrském území nenechá od syrské armády nic vnucovat. Není jasné, zda by taková eskalace mohla vést až ke konfliktu Spojených států s Ruskem, které s ohledem na vývoj v terénu už na jihu Sýrie rovněž dislokovalo své jednotky, nicméně zákulisní rozhovory z posledních týdnů katastrofický scénář podle všeho zažehnaly a dovedly obě strany naopak k (dosud nespecifikované) „spolupráci“. Místo toho se ale zřejmě schyluje k „proxy válce“ mezi USA a Íránem právě o irácko-syrskou hranici. Z irácké strany se k ní už stahují šíitské milice, zatímco Pentagon dodává stále více zbraní svým syrským „rebelům“ právě k boji proti šíitům podporovaným Íránem, proti nimž se staví i syrští Kurdové… Mimochodem, v souvislosti s novou vlnou vyzbrojování syrských Kurdů na severu i jižních „rebelů“ není bez zajímavosti nový audit Pentagonu, který odhalil, že americká armáda jen v Iráku „ztratila“ přehled o tom, u koho vlastně skončily zbraně za další více než miliardu dolarů…
Obecně nicméně platí, že součet spojenců, na něž se může spolehnout syrská armáda – samozřejmě při zachování předpokladu, že Západ svou „válku proti terorismu“ povede především proti Daeši a dalším teroristům – dává vojenskou převahu při osvobození Dejrizoru, Al Bukámalu i Al Tanfu jednoznačně Damašku. Možná právě proto SDF urychlily zahájení ofenzívy proti Rakká – jsou blíž než syrská armáda a tuto výhodu využívají coby budoucí trumf pro politické handly, ať už ve jménu Kurdů samotných, nebo USA. Současně ale platí, že současný Bílý dům bude muset ve finále najít nějaký způsob, jak (spolu)pracovat s Damaškem a potažmo i Íránem, protože v opačném případě mu hrozí, že v pouštích na východě Sýrie – mezi syrskou armádou, Ruskem, Hizballáhem a dalšími z jedné strany, Íránem a iráckými šíity ze strany druhé a třebas i Daešem, Al Kajdou a místními kmenovými milicemi ze strany třetí, čtvrté až páté – zabředne do zdlouhavé války a nákladné okupace, což nijak nezapadá do koncepce Trumpovy zahraniční politiky. Nemluvě o tom, že už nyní není z amerického pohledu „dobývání“ oblasti kolem Rakká žádným velkým úspěchem, protože pod americkými bombami jen po stovkách rostou počty civilních obětí, vesměs z řad lidí, kteří se snaží z Rakká uprchnout před blížící se bitvou. A nemluvě o tom, že i New York Times nyní přiznává, že si USA „srdce a mysli“ většiny Syřanů za celou dobu války beztak nezískaly, protože si v čele státu přejí Bašára Asada…
Tož tak nějak.
Tereza Spencerová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
