Tomáš Doležal: Konec euroamerického statu quo může přijít i z nečekané strany

V diskusích o budoucí podobě Evropské unie a možných scénářích jejího dalšího vývoje, které se opět rozvířily po nedávných volbách do Evropského parlamentu, poněkud absentuje jeden podstatný rys, kterým je širší geopolitické zakotvení těchto úvah, respektive jejich nezbytné zakotvení do širšího kontextu mezinárodních vztahů. Že úvahy o dalším vývoji EU nejsou možné bez zásadního ujasnění si vztahu k USA, nedávno „svérázně“ rozebral například Milan Barna v článku nazvaném Merkelová před ním varovala. Co až Trump rozloží NATO? Jeho zamyšlení si lze pro srovnání přečíst zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Milan-Barna-Merkelova-pred-nim-varovala-Co-az-Trump-rozlozi-NATO-585702 ). Na úvod ještě dodejme, že ve všech těchto debatách budou hrát prvořadou roli stále ještě – bohudíky – národní parlamentní volby, nikoli ony „bruselsko-štrasburské“.

Marine nemá ráda zelenou….

Před dvěma lety prezentoval předseda končící Evropské komise Jean-Claude Juncker právě na plénu Evropského parlamentu pět scénářů možného budoucího vývoje Unie. Krátce si je představme:
1. Pokračovat v dosavadní praxi.
2. Pouze jednotný trh (tzn. jakýsi „návrat před Maastricht“, k Evropským společenstvím).
3. Vícerychlostní EU (tvrdé jádro a měkký obal, tj. státy, které chtějí, vykonávají více politik společně, ostatní nikoli).
4. Dělat méně, zato efektivněji.
5. Dělat mnohem více společně (tzv. ever closer Union).

Vzhledem k tomu, že k jakékoli zásadní změně obsahového a procesního fungování Evropské unie je nutná revize jejích základních smluv (v našem případě tedy změna Smlouvy o EU resp. Smlouvy o fungování EU v „polisabonském“ znění), čehož lze dosáhnout pouze shodou všech 27 (po odchodu Velké Británie) členských států, není v nejbližší době přechod k některé z variant 2 až 5 příliš pravděpodobný. Či přesněji, není pravděpodobný v tom smyslu, že by se ho účastnily všechny stávající členské státy, což zcela jistě a bezezbytku platí pro varianty „jednotný trh“, „dělat méně, zato efektivněji“ a „ever closer Union“.

Nelze ovšem vyloučit variantu tzv. „vícerychlostní EU“, respektive její prohloubení za účasti pouze některých států. Proč? Zejména proto, že de facto už dnes existuje, v podobě tzv. eurozóny a ostatních členských států. Eurozónu, respektive evropskou měnovou unii, lze již dnes označit za „vyšší level“ evropské integrace, za jakousi „unii v Unii“, s vlastní emisní bankou, vlastními specifickými pravidly, společným ručením za dluhy, s vynucováním rozpočtové disciplíny a sankčními mechanismy. Dříve i později přijde nevyhnutelně řada i na společnou daňovou, hospodářskou a sociální politiku. Ostatně, mnohé kroky jsou v tomto směru činěny a připravovány už dnes. Pokud bude navíc fungovat v těchto otázkách zásadní strategická souhra tandemu Německo – Francie, jde o otázku poměrně blízké budoucnosti. Jinou věcí by bylo, pokud by došlo k zásadní proměně exekutivy v některé z těchto zemí, což znamená k nástupu Marine Le Penové do francouzského prezidentského paláce, anebo ke vstupu německých Zelených do spolkové vlády, a to zvláště v případě, byli-li by nejsilnějším koaličním partnerem. Pak by se mohly začít dít věci, jejichž konce nyní nelze dohlédnout ani při zapojení docela silné fantazie...

Vstane RVHP jako zombie?

Další záležitostí, a určitým novem, jsou pak nejrůznější zájmové koalice, které na půdě EU vznikají, a to ať už neformální, anebo určitým způsobem institucionalizované. Zde zmiňme v prvé řadě tzv. Visegrádskou čtyřku (V4), která se z původního uskupení více či méně „vzorných“ uchazečů o vstupu do EU stala, zejména po tzv. migrační krizi, symbolem obhajoby mezivládního principu a udržení (alespoň zbytků) národní suverenity v rámci orgánů EU, jakkoli z hlediska unijní hlasovací aritmetiky je ještě příliš slabá na úvahy alespoň o tzv. blokační menšině v Radě EU (alespoň 4 státy reprezentující 35 % obyvatelstva EU). V této souvislosti se často hovoří o tzv. V4 plus (původní V4 posílená o Rakousko a další státy někdejší habsburské monarchie respektive bývalého RVHP), ale zde je mnohdy spíše přání otcem myšlenky. Vzhledem k rozdílným strategickým zájmům, ekonomické úrovni, vztahu k jednotné evropské měně a zahraničněpolitickým prioritám může jít nanejvýše o občasné ad hoc spojenectví.

Nová hanza a polské společenství národů

Dále stojí určitě za zmínku tzv. Nová hanzovní liga, která vznikla v reakci na brexit a jejímiž členy jsou Dánsko, Estonsko, Finsko, Irsko, Litva, Lotyšsko, Nizozemsko a Švédsko. Hlavním cílem tohoto uskupení je především liberalizace vnitřního trhu EU a ve vztahu k Evropské měnové unii mnohem vyšší fiskální a rozpočtová disciplina. Ovšem po předpokládaném odchodu Velké Británie významně poklesne i hlasovací váha této aliance, kdy na druhé straně pomyslné barikády (odpůrci ekonomické liberalizace a zastánci většího přerozdělování v rámci EU) stojí především země jižního křídla Evropské unie jako Itálie, Španělsko, Portugalsko a Francie. Jejich zájmem je především dobudování eurozóny a její doplnění o rozměr společné fiskální politiky ve smyslu větších finančních transferů. Očekávat se dá i již zmíněný tlak. Na základě posledních zkušeností se dá také očekávat větší tlak na harmonizaci v oblasti daní a sociálního zabezpečení.

Nejpočetnějším a nejambicióznějším projektem v rámci EU je Iniciativa tří moří, tzv. Trojmoří. Jde o snahu propojit propojit 12 členských zemí na severojižní ose EU začínající Baltským mořem, pokračující přes Černé moře až k Jadranskému moři. Deklarovaným cílem této iniciativy je sice propojení infrastruktury a ekonomický rozvoj regionu, ale politicky a strategicky jde mnohem spíše o vojensko-bezpečnostní „blok“ orientovaný na hlubší spolupráci s USA, jehož hlavním motorem je Polsko, které mimochodem po brexitu nejvíce relativně posílí v rámci unijních hlasovacích mechanismů.

EU je derivátem NATO

A tím se konečně dostáváme k širšímu zakotvení EU v rámci globální politiky. Přední český politolog profesor Oskar Krejčí v souvislosti s metodologií analýz dějů a pohybů uvnitř EU říká, že při této činnosti nesmíme zapomínat na to, že Evropská unie není uzavřenou entitou samou o sobě, ale mnohem spíše derivátem NATO resp. tzv. „euroatlantického společenství“ dominovaného USA. A že není výjimkou, když se jeden den hlavy států NATO sejdou a hlasují o určité problematice a na druhý den u jiného stolu titíž lidé jednají o jiné otázce, tentokrát pod hlavičkou EU. Koneckonců, u počátku evropské integrace po druhé světové válce stály právě USA a jejich podpora ideji institucionalizované spolupráce (západo)evropských zemí.

Ramstein není Rammstein

Konvergence – i divergence – zájmů USA a klíčových států EU je pro další vývoj vztahů v širším regionu zásadní. V pohybu je celní a obchodní válka mezi EU a USA, na pomyslném stole leží otázka dalších vztahů s Ruskem respektive protiruských sankcí, problematika produktovodů a energetické závislosti respektive bezpečnosti, téma financování NATO, vztahu k Izraeli, Íránu či Saúdské Arábii. Ve všech těchto záležitostech jsou postoje USA a (západních) hegemonů EU rozdílné, přičemž „východ“ EU (resp. jeho současné vládnoucí politické reprezentace) je v drtivé většině těchto případů na straně USA. Řešení těchto sporů nepůjde oddalovat do nekonečna a není vyloučeno, že na jeho pozadí by mohl – nejsilněji od roku 1945 – eskalovat i konflikt USA vs. Německo. V této souvislosti nezapomínejme ani na stálou přítomnost amerických vojsk v Německu. Nemalujme čerta na zeď, ale náhlé rozbití stávajícího euroamerického statu quo může přijít i ze strany, odkud bychom to možná čekali nejméně...

(autorem článku je ekonom a politolog Tomáš Doležal)