Těžko mi nějak hodnotit funkčnost či nefunkčnost navrhovaných novinek, nicméně problém to není tak nový, aby se nedalo sáhnout do dějin. Přesněji, snaha co nejefektivněji získat co nejvíc peněz do rozpočtu, stojí u počátku vzniku moderních států.

Elektronickou evidenci tržeb sice klasické absolutistické monarchie 17. století neznaly, nicméně i tehdejší správci státní kasy se pokoušely o různé „zaručené“ recepty, jak zlepšit bilanci – a uvidíme, nakolik v nich lze najít inspiraci k dnešku:

- Vymáhání kontribucí: přitáhne se s armádou před nějaké bohatší město, ideálně v rámci slabšího státu – ale klidně i ve vlastním – a požádá se, aby se vyplacením uchránilo od obléhání (a nadcházejícího plenění). To obvykle fungovalo. Do doby, než integrační procesy odstranily městské státy v Itálii i Říši a blokáda Berlína ukázala na neúčinnost hrozby obléhání.

- Nucené půjčky: protože v 17. století už (a ještě) nemůžete tak snadno znárodňovat (pokud nechcete povstání), stát občas nařídí největším společnostem bezúročné předání hotovosti. Dneska se tak sice děje do jisté míry třeba v případě ČEZ, ale sídlí tu pár dalších společností. Ministr financí vlastní jednu z těch největších, takže by jistě nemusel mít problém s jednorázovým odvedením zisku státu v zájmu zlepšení hospodaření. Občas by mohlo stačit, kdyby tyto podniky platily řádné daně.

- Prodej titulů: dříve se jednalo hlavně o ty šlechtické – řekl bych, že ať už by stát dnes nabízel šlechtické či akademické, kupce by našel. Ostatně, říká se, že na nejmenované právnické fakultě zřejmě podobný pokus vylepšit cash-flow probíhal (akorát, že ne do rozpočtu státního, ale osobního). O tom, jak by takový prodej vyřešil problém s odmítáním jednoho politika jmenovat profesory, ani nemluvě.