Jako historik a politolog, musí pan Zbořil vědět, že německý nacionální socialismus nerozdělil „česky a německy mluvící obyvatele rakouské monarchie“, tj. Císařství rakouského (1804 – 1867), protože v té době ještě vůbec neexistoval. Vznikl teprve v duální monarchii rakousko-uherské (Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské) v roce 1897 jako ryze český vynález založením České strany národně sociální. To přece pan Zbořil musí vědět! Pak teprve v roce 1903 následoval vznik sudetoněmecké národně socialistické strany, v roce 1918 celorakouské a nakonec německé v roce 1920.

Historická fakta praví, že rozchod německy a česky hovořících v Království českém zahájil v roce 1806 Josef Jungmann svým článkem Rozmlouvání dvoje o českém jazyku otištěném v Hlasateli, kde poprvé v českém prostředí aplikoval koncept posloupnosti Josefa Gottfrieda Herdera „rodina – kmen – národ – národní stát“ a vyzdvihl v souhlasu s Herderem zásadní úlohu jazyka. Podle stejného principu se národnostně definovali i Němci, kteří tehdy vlastní stát neměli, žili v několika desítkách států, takže český a německý nacionalismus jsou bratři – mají stejného otce, německého filozofa J. G. Herdera.

Chvíli trvalo, než Jungmannova, tedy i Herderova představa zapustila kořeny. Bernard Bolzano ve své přednášce o lásce k vlasti v roce 1810 referoval, že německá část českého národa pohrdá česky mluvící částí, což bylo dáno vzdělanostními rozdíly mezi nimi, ale v roce 1816 již charakterizuje jejich vztah jako nevraživost vzájemnou, což je indicie, že se Herderovy ideje mezi českými obrozenci během desetiletí vžily.