Stalo se tak na základě Sykes-Picotovy dohody, která představovala tajný plán Francie a Velké Británie na rozdělení sfér vlivu po rozpadu Osmanské říše. Dohoda, která byla podepsána se souhlasem Ruské říše v roce 1916, nese název po svých signatářích – za Francii podepsal François Georges-Picot a za Velkou Británii Sir Mark Sykes.

Právě blízkovýchodní hranice narýsované oběma pány před téměř sto lety dnes fakticky přestávají existovat. Státy, které vznikly na jejich půdoryse, přestávají fungovat. Občanská válka v Sýrii se zdaleka neblíží svému konci. Režim z Damašku sice znovu získává kontrolu nad částí ztraceného území, o konci bojů a kontrole nad celým syrským územím však nemůže být řeč. Lze navíc očekávat, že žádná moc sídlící v Damašku nebude stejnou měrou jako v minulosti celé syrské území kontrolovat.

Sýrií rozklad starého řádu navíc zdaleka nekončí. Somálsko je případ samo pro sebe, Súdán se již rozdělil, pokračuje rozpad Iráku, na pokraji chaosu se opět ocitá Libanon. Libye je rozdělena na tři části a anarchie panuje na jemensko-saudském pomezí. Celé své území a hranice koneckonců nekontroluje ani Egypt a vznik jednoho, fungujícího palestinského státu je v nedohlednu. Své konečné hranice nezná tedy ani Izrael.

Právě debata o jednostátním nebo dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu mnohdy ukazuje, do jaké slepé uličky jsme se dostali. Jediné řešení totiž zdaleka není buď jeden stát, nebo státy dva. Výsledkem může být také cosi mezi jedním a dvěma státy nebo například státy tři. Koncept státní suverenity minulého století totiž přestává platit. Děje se tomu tak i v Evropě – i my jsme koneckonců část své suverenity odevzdali do Bruselu, ať se to někomu líbí více a někomu méně. Nové státy navíc vznikají zcela pravidelně stejně tak, jako se pravidelně překreslují hranice. Blízký východ není výjimkou.