Pochopitelně nelze určit, komu která informace může posloužit a jak, to lze pochopit pouze z pohledu konkrétního subjektu, který sleduje vlastní cíle. Nicméně můžeme konstatovat, že právě nadprodukce informací (zpráv) znamená, že více členů společnosti si přivyklo některé mediální informační toky ignorovat. Taková situace ale znamená, že informace, byť by mohly být pro subjekt užitečné, se k subjektu nedostanou.
Informaci v nejobecnějším smyslu si můžeme představit jako peněžní jednotku. Informaci lze směnit za jinou informaci, jak se děje každodenně v životě každého z nás, nebo ji lze směnit za něco jiného: obchodní příležitosti, majetek, přízeň apod. Nadbytek informací ipso facto znamená, že informace inflují, cenová hladina informací se snižuje, informace ztrácí svoji směnitelnost za jiné statky, pouze ty najkvalitnější (nejužitěčnější) si ji udrží.
Takovýto stav znamená, že je velmi nákladné ověřovat, která informace je a která není pravdivá a užitečná, pokud se vůbec k informaci, která by za to stála, dostaneme. Člověk ve veřejném prostoru, vzhledem k zanedbatelným výnosům, které může očekávat od svých analýz veřejných informací, ztrácí zájem o veřejný život.
Uvedený popis neznamená, že média jsou nepotřebná či nadbytečná, naopak, jenže apel na kvalitu a přesnost informací v patřičném kontextu je trvalou výzvou. V každém případě je na místě, pokud tyto veřejné informace o politicích a o politice volič ignoruje, ten se chová racionálně, neboť maximalizuje svoje čisté výnosy.
Středový či průměrný volič je takový volič, který podle ekonomické teorie zpravidla rozhoduje volby. Je to ten, kdo se příkloní na stranu vítěze v poslední chvíli, je ze středu politického spektra a bývá do poslední chvíle nerozhodnutý o tom, co, koho a proč zvolí (či s kým vytvoří politickou koalici). Rečeno terminologií francouzského Národního shromáždění, jde o rovinu nebo bahno; kam vítr, tam plášť.
Pokud se ale zaměříme na význam informací na politickém trhu, můžeme dospět k tomu, že veřejné informace jsou jakýmisi všeobecnými obchodními podmínkami politické dohody voličů a politiků. Neznalost veřejných informací (o veřejném životě) má za následek, že někteří voliči nerozumí krokům svých politiků, nejsou jim dostupné, nemají zájem studovat jednotlivé kauzy, ani politické programy, atp. Tato neznalost nemá společného nic s inteligencí občana a voliče, pouze ukazuje, jak nákladné je obstarání si neužitečných informací. Je obvyklé, že se všeobecné obchodní podmínky nečtou, proto nemohou být jejich ustanovení překvapivá; na to politici spoléhají.
Volič, který nesleduje nejčerstvější vulgarismy prezidenta republiky, je racionálně ignorující inflující informace. A tam můžeme zahlédnout i průměrného voliče; pro někoho to může být prospěchář a pro jiného rozumný člověk, který hledá svoje štěstí. Ten, kdo jde cestou nejmenšího odporu, zpravidla racionálně analyzuje výnosy a náklady, a proto ignoruje veřejné informace, zajímá ho jen konečný výsledek. Odporovat na cestě může nejenom okolí a v něm se vyskytující veřejné informace, ale i svědomí, cestou nejmenšího odporu některých proto může být poslouchat své nejlepší svědomí.
Bc. Tomáš Střeleček
Národohospodářská fakulta VŠE v Praze
Tento materiál je publikován na základě spolupráce mezi ParlamentnímiLIsty.cz a Národohospodářskou fakultou VŠE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
