Ženy a politika? Jde obojí vůbec dohromady? Mohou se ženy uplatnit ve vůdčí mužské smečce? Nezůstanou stranou, okřiknuty a zašlapány do kouta? Jak málo jich, žel, vidíme v parlamentu, ve vládě bych jich mohlo být také víc. A přece tam všude jsou a dávají o sobě vědět, napříč politickým spektrem, více svými schopnostmi, nežli aférami a silnými slovy, jak jsme si poslední dobou u jejich mužských protějšků již zvykli.

Zakazují jim to snad jejich manželky?

Kdybych byl politikem, jistě bych se obklopil ženami, nikoliv proto, abych byl utvrzován ve své mužské ješitnosti jemnou ženskou diplomacií, nýbrž proto, že naslouchati chytrým ženám je moudré. Proč tak nečiní, anebo v malé míře činí, naši přední politici? Jsou snad málo moudří? Či tu hraje svou roli mužské ego? Anebo jim to snad dokonce jejich vlastní ženy zakazují? Nevím, politikem nejsem a být jím nehodlám, přesto jsem s pobavením před časem sledoval debaty, kterak pomocí kvót dosáhnout nápravy věcí vezdejších. Evropa je zamilována do kvót, ano, předepíšeme čísla pro všechno, národnostní menšiny, čtyřprocentní menšiny, křesťané, muslimové, muži, ženy, všichni dostanou svá čísla, a když se u toho hned nepopereme, kolik komu dát, nasypeme vše do hrnce, zamícháme, a hle, rajská zahrada vůkol.