Zeměpisně-politicko-sociálně ekonomické zápisky jsem napsal už při svých předcházejících návštěvách Rhodosu, dnes proto jen krátké, trochu smutné povzdechnutí si. Dotknu se jen dvou symptomů letošního setkání – nebetyčné víry ve spasení světa a adorace migrace.

Oficiální fotografie účastníků

Začíná to pojímáním světa (naší Země, naší planety) jako výchozí jednotky uvažování. Stále se tam proto vrací slova „citizens of the world“ (občané světa), mnozí účastníci fóra se cítí být povoláni „pracovat pro svět“ (s důrazem na to, že nikoli pro svůj národ a svou zemi), bývalý francouzský ministerský předseda Villepin (za prezidenta Sarkozyho) si klade za svůj osobní cíl „civilizovat svět“. Neubránil jsem se tomu, abych mu neřekl, že to moc skromné a pokorné není. A už vůbec ne demokratické. Řekl mi na to, že se necítí být demokratem! Nebudu radši zveřejňovat svou reakci.

Je to všechno propojeno s tématem migrace. Profesor kalifornské univerzity v Berkeley (americké hnízdo marxismu) Frank Billé hlásá tezi, že „hranice jsou čáry, které narušují kulturní kontinuum“. Čili, na počátku bylo jakési kulturní, civilizační kontinuum, které bylo přerušeno hranicemi. Nejsem si tohoto kontinua vědom. V éře neandrtálců možná nějaké kulturní kontinuum bylo, ale člověk, jakmile přestal žít v tlupách či kmenech, začal vytvářet různé kultury a civilizace. Nikdy také nebyla žádná rousseauovská idylka „urozených divochů“ (do níž nás chtěl svou, či svými myšlenkami vyvolanou francouzskou revolucí navrátit). Billé nazval svůj příspěvek „State borders as civilizational fractures“, česky snad hranice států jako civilizační zlomy, přerušení, „fraktury“. V každém případě – podle názorů těchto lidí – kdysi v minulosti existovalo jakési „kulturní kontinuum“, které bylo vznikem států porušeno, a teď se k němu máme vrátit. Bude to asi chtít novou francouzskou, tentokráte macronovskou revoluci. Jinak se to asi neprosadí.