V západním světě – přes naprostou nedůvěru v politiku a politiky – zcela jednoznačně zvítězila víra v moudrost státu a v potřebnost velmi extenzivních státních zásahů. Zcela jednoznačně zvítězilo i všeobecné přesvědčení o rozsáhlém a tudíž nepřijatelném selhávání trhu. My, kteří jsme vždy mluvili jak o nemoudrosti státu a o průhledné zájmové zaujatosti státní byrokracie a jí radících expertů, tak o úžasné síle trhu, jsme evidentně prohráli. Víra ve stát – napravující chyby trhu – zvítězila ve všech politických stranách i u převážné většiny Hofferových „scribes“ (což je úžasné, ale nepřeložitelné slovo, snad „píšících intelektuálů“).

V éře komunismu jsme považovali za cíl usilovat o maximální autonomii ekonomické sféry. Toho jsme se tehdy nedočkali. Ekonomická debata je však i dnes devalvována tím, že je stále více předurčována mimoekonomickými imperativy, které nesmírně zužují prostor pro ekonomické rozhodování států, politiků i byrokracie, prostor pro ekonomickou racionalitu, a hlavně pro lidskou svobodu. Nejničivějšími z těchto imperativů jsou

- rovnost a tím eliminace motivačních stimulů, což je linka, která vede od francouzské revoluce přes Marxe (znovu jsme si to teď připomněli) až k dnešním socialistům všeho druhu;