Byl vysoce zajímavý již před tragédií v Dallasu, a to diky klanu Kennedyů a s ním spojenými publicisty. Kennedy byl mladý, hezký a bohatý. Byl výjimečně inteligentní, měl vzdělání snů z Harvardu, měl za sebou válku v Pacifiku, působení v americkém senátu, Pulitzerovu cenu. Vznik televize z něj udělal nového šampióna Američanů. Měl velké charisma a umění svádět. Po prezidentských volbách v roce 1960 romanopisec Norman Mayler využil jeho fenoménu a napsal proslulý a vzrušující článek tak, že média dělila jeho život jako ušlechtilé soukromí a heroizovala jej jako prezidenta. S tím, že za touto ikonou se skrývá méně vzrušující realita.

A ta se týká jeho zdravotního stavu. Je to opak obrazu svalnatého a opáleného muže prezentovaného veřejnosti: jednalo se o vrozené malformace, infekční alergie, pohlavní infekce a hlavně Addisonovu nemoc, která se v té době začínala léčit. Tento muž měl velké utrpení. Byl závislý na drogách a na těžké medikaci. Ne každý věděl, že chodí o berlích a nosí korzet. Realita byla také, že J. F. K. miloval ženy, ale v té době jeho avantýry nezajímaly novináře, kteří spíše psali o romantickém vztahu mezi ním a jeho krásnou paní Jacqueline. U prezidenta se jednalo spíše o sexuální obsesi, nežli o klasický donchuanismus. Prezident měl velkou výhodu, že novináře tehdy zajímaly jiné věci, nežli intimní životy vysokých politiků a nebyli zvědaví na jejich osobní známosti a to ani s podsvětím. Sem tam se J. F. Kennedy setkal se Samem Giancanou, bossem mafie v Chicagu, nikoho to nezajímalo, ani se o tom nepsalo.